Úvod Aktuality

Co je to duchovní láska?

Aktuality

Píseň mého srdce

Za dávných dob se v Číně jedna stará žena přes dvacet let starala o mnicha. Postavila mu malou chatku a živila ho, zatímco on meditoval. Po těch letech byla zvědavá, jaký udělal pokrok. Zavolala si tedy mladou dívku plnou tužeb a řekla jí, aby ho navštívila, obejmula a pak se ho zeptala, co tomu říká. Dívka za ním vskutku zašla, bez velkých rozpaků ho polaskala a zeptala se, jak se zachová.

„Starý strom roste v zimě na chladné skále. Nikde ani trochu tepla,“ řekl mnich. Když se to stařena dozvěděla, vykřikla: „Pomyslím-li si, že jsem toho taškáře živila dvacet let a on neprojevil žádné ohledy k tvým tužbám a ani se nepokusil ti je objasnit. Nebylo nutné, aby se nechal strhnout tvou vášní, ale mohl projevit aspoň trochu soucitu.“

Pak šla k mnichově chatce, vyhnala ho a spálila ji na popel.

Vždy, když si přečtu nějaký takový starý zenový příběh, uvědomím si, jak se svět mnichů nemění a jak jsou lidé pořád stejní. Nechápou podstatu duchovní cesty a hrají si na osvícené. Velmi často je potkávám.

Číst dále: Co je to duchovní láska?

 

Píseň mého srdce Bhagavadgíta

Aktuality

Píseň mého srdce

Kršna praví v Bhagavadgítě (4, 11):

„Jakým způsobem se ke mně kdo utíká, právě tak se já oddávám jemu.

Lidé všude následují v mých šlépějích, synu Prthy  (Ardžuna).“

A Ježíš praví v Evangeliu sv. Jana (14, 6 – 7):

„Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.

Kdybyste znali mne, také i Otce mého znali byste, a již nyní jej znáte a viděli jste ho.“

Číst dále: Píseň mého srdce Bhagavadgíta

   

„Kdo má oči k vidění – slyší.“

Aktuality

Píseň mého srdce

„Kdo má oči k vidění – slyší.“

Mistr Maj-ž

Setkání po letech

Jdu takhle jednou po Staroměstském náměstí – co nevidím? Nebo spíše koho – jde tam můj známý Kozoroh, kterého jsem již pár let neviděl. Ale kdyby mě sám neoslovil, tak bych si nebyl jistý, že je to on. Jeho aura vyzařovala na deset metrů kolem něj, že mě hned prostoupila svou mocí a já cítil mír, lásku a Pravdu. Nemohl jsem věřit svým uším. Je to ten Kozoroh, kterého jsem znal? Jeho rozepjatá náruč mě obejmula něžnou láskou stejně jako jeho zlatá aura. A opět nevěřím svým očím. On se mě vyptává, jak se mám, co dělám a dokonce se domlouvá, že by přišel na návštěvu. On, nespolečenský, mlčenlivý, uzavřený typ, který šel jen svou cestou a nedal si nikdy radit! Aspoň tak jsem ho tehdy znal. Co se stalo, neoblékl ho někdo do jiné kůže? Nemohl jsem mlčet a zeptal se. A tak jsme se dohodli na návštěvě u mě, kde mi všechno poví.

Proměna

Hned po prvním doušku čaje začal mluvit o setkání se svým mistrem Maj-ž. Byl jsem překvapen. Můj milý Kozoroh totiž stále hledal duchovní poznání a navštěvoval, přednášky, kurzy, semináře, ale rozhodně se nechtěl vázat na žádného učitele. Chtěl na vše přijít sám. Což o to, to je jediná správná cesta, vlastní zkušenost, ale i na ní je dobré přijmout rady a poznání pokročilejších a otevřít se proudu lásky tryskající z jejich srdcí. A to se jemu zrovna moc nechtělo. Tak, co se to stalo, že nyní má Mistra? Avšak Kozoroh mi vysvětlil, že je to zcela jiný mistr než ti ostatní. Navazuje na tajnou linii tibetských Mistrů již před Milarepou. Ten sám znal jejich zakladatele Ti-be-tpu, který žil v nejtajnějších jeskyních a vůbec nevyhledával žádné žáky. Milarepa měl od něj jedinou radu, že ho nesmí prozradit, jinak mu ani kopřivy nepomohou k osvícení. Proto se o něm nikde nedočtete. Ovšem učení je již po staletí předáváno hlavně pomocí ženských následovnic, obvykle zrozených ve znamení Štíra. Ty si samy vybírají, koho zasvětí, aby byla zachována linie následovnictví. Zasvěcení je tak tajné, že se o něm pochopitelně nikde nedočtete a ani ten, kdo je vybrán, neví, jak bude zasvěcen a hlavně – jestli je již zasvěcen. Tak přirozené je to zasvěcení. Nemůže to také poznat proto, že za zasvěcení do těch nejvyšších nauk nemusí nic platit. Energie Štírky však brzy začnou působit a v člověku nastává proměna. Začne se více radovat ze života, přestane se trápit tím, jestli je něco požitek nebo není a nestrhává ho to do kola sansáry a obzvláště se těší z každého pomilování se Štírkou. Ale v žádném případě to není sex. Vždy jde o duchovní setkání, při němž je pomocí sexuální energie předávána zcela nenápadně nejvyšší nauka. Ta se pak po čase projeví v chápání a jednání vybraného žáka, aniž si to on sám uvědomí. Ale ti kolem něj jsou požehnáni. Zajímavé na tom je, že se v žádném případě neshánějí další žáci, nedělá se propagace a ti, kdo již byli zasvěceni, se vzájemně vůbec naznají a nescházejí. Nicméně jediným poznávacím znamením je všeobecná mantra – Kdo má oči k vidění – slyší. Všechny ostatní mantry jsou naprosto tajné. A ještě jedna důležitá skutečnost – kdo by vyzradil nepovolanému, že je následovníkem této ódžas jógy Mistra Maj-ž, bude ještě v desátém pokolení trpět ženatý s Blíženkou s ascendentem ve Štíru a ani celibát, ani čtyřicetidenní půst mu nepomohou. Co mu pomůže, to mu sdělí pouze jeho Blíženka, až ho opustí, aby potom léta plakal touhou po ní. Tohoto utrpení a touhy se nezbaví až do té doby, dokud ho nepotká další tajný žák ódžas jógy a svou milostí z něj nesejme toto karmické prokletí. Potom bude muset vykonat očistnou pouť, ale kam, to mu nebude sděleno, musí na to přijít sám. Cestu mu budou ukazovat znamení, která bude muset správně chápat a řídit se podle nich. Jedinou pomůckou mu bude mantra, kterou mu sdělí náhodná žákyně mistra Maj-ž. Je to velmi těžké dokázat.

Mistr Maj-ž

To nejzajímavější však souvisí se samotným Mistrem a v tom je celá cesta ódžas jógy  skutečně tajná a proto pravá. Mistra nikdy nikdo neviděl a nesmí vidět ve fyzické podobě. Je tak krásný a přitažlivý, že by se do něj každý bez rozdílu pohlaví zamiloval, a tím by si vytvořil závislost, která by mu bránila v duchovním pokroku. Je třeba meditovat na jeho mantru a on se vám potom zjeví ve vizích. Co je však zajímavé, že každému v jiné podobě, někdy mužské, jindy ženské. Je to přirozené – vždyť je to samo Bytí, které má v sobě obsaženy obě polarity dokonale vyvážené. A dále je v tom ten smysl, že nemůže být nikdy poznán, i když  se pohybuje mezi námi. Své pokyny předává jen prostřednictvím svých žáků, kteří jsou jeho průlivem – pokud jsou zcela oddáni – a také pomocí znamení, která musíte správně pochopit. V tu chvíli jsem prozřel a sladké trnutí mě zcela  prostoupilo a obejmulo svou láskou. A já konečně po dlouholetém hledání pochopil, co je to pravé zasvěcení a co je to pravý Mistr. Svět byl náhle zcela jiný a vše v něm a já se divil, že jsem to předtím neviděl. Vše jsem prožíval mnohem intenzivněji a silněji, že jsem se tak tak držel na nohou. Ještě že jsem seděl! Pocítil jsem, jak všechny miluji a chci pro ně žít a užívat si života plnými doušky. Zhluboka jsem se nadechl. vydechl, na jedno loknutí vypil celý šálek čaje a s nejvyšší oddaností nahlas pronesl: Kdo má oči k vidění – slyší.

Jiří Mazánek

   

Dvorská láska – 1.část

Aktuality

Píseň mého srdce

Dvorská láska – 1.část

„Je zřejmé a pro můj rozum absolutně jasné, že muži nejsou ničím, že jsou neschopni pít ze zdroje dobra , nepodněcují-li je ženy. Nicméně jsou-li ženy původem a příčinou všeho dobra a dal-li jim Bůh takovou výsadu, je třeba, aby se samy projevovaly tak, aby ctnost těch, kdo konají dobro, podněcovala druhé činit stejně.“

André le Chapelain  - Pojednání o lásce

Již vícekrát jsem se ve svých článcích zmínil o dvorské lásce, která kvetla především ve Francii v 11. až 13. století, ale přenesla se postupně do všech zemí Evropy. Možná si někteří z vás říkají, co to má společného s dnešní dobou nebo i duchovním životem, ale věřte, že velmi mnoho. Myšlenka uctívání ženy se stala součástí nejen trubadúrských písní a básní, ale především smyslem a podstatou  života rytíře a hlavní osou příběhu o svatém grálu.

Ve skutečnosti nejde o nic nového. V antickém Řecku se nejen bohové na Olympu, nýbrž i lidé hádali o ženy a vedli kvůli nim války. Žena se stala inspirátorkou veškeré činnosti. Ne nadarmo jsou všechny múzy ženami, i většina věštkyň. V sumerských, babylonských, egyptských, indických i dalších chrámech sloužily jako kněžky ženy. A nakonec v pozdější době byly za všemi politickými intrikami zase také ženy.

Trubadúři

Původ těchto umělců, později i bavičů třeba zcela jistě hledat u Arabů a jejich poezie, kterou zpočátku překládali jihofrancouzští šlechticové. Začali do ní vnášet vlastní zkušenosti v jazyku této oblasti – okcitánštině, libozvučnějším než francouzština. Tyto písně nejen opěvovaly ženu, ale hlásaly též rovnost pohlaví, lidí a tolerantnost víry. To vše se nejvíce šířilo ze dvora akvitánské královny Eleonory, která podporovala všechny bez rozdílu náboženského vyznání a společenského postavení. Sama byla též trubadúrkou, i její syn Richard Lví Srdce, slavný válečník. Akvitánie byla nejbohatší, ekonomicky nejvyspělejší zemí Evropy a trnem v oku katolíkům a Římu, protože neuznávala církevní hierarchii, chrámy a prostředníka mezi Bohem a člověkem, byla proti církevní nadvládě a korupci a žena měla stejné postavení jako muž. Toto učení vyznávali kataři neboli čistí. Pod vymyšlenou záminkou byla proti této zemi uspořádána křížová výprava, která 40 let systematicky vybíjela všechny lidi a ničila všechny doklady o učení.

Palác lásky a rytíři

Palác lásky je středem světa, v němž má svůj trůn láska. U jeho tří bran stojí tři skupiny žen. U první brány naslouchají hlasu lásky, u druhé mu odmítají naslouchat a u třetí jsou ženy hnány jen žádostí a sexualitou. Pouze ženy od první brány jsou hodny uctívání rytíři.

„Nic velkého, co se ve světě děje, není myslitelné, nemá-li to původ v lásce. Kdyby muži nemohli otevírat dámám podle svého přání tajemství svého srdce, úplně by zanikla láska, kterou každý uznává za pramen  a původ všeho dobra.“

To se nazývá dvornost nebo dvorská láska. Byla přímo určena její pravidla, co má muž dělat, jak se má k dámě chovat a na šlechtických dvorech – speciálně u Eleonory Akvitánské – byli muži z těchto pravidel zkoušeni. Dokonce vznikly i jakési soudy lásky, které řešily složité otázky lásky. S prvním manželem, francouzským králem Ludvíkem, měla Eleonora dvě dcery, z nichž Marie, hraběnka z Champagne, byla ochránkyní  Chrétiena de Troyes, prvního autora příběhů o grálu a králi Artušovi, díla, v němž se mísí dvorská láska, ideál rytíře a hledání duchovní podstaty nejen pro sebe, ale především pro dobro druhých.

„Bůh mi dal ženu a ona mi ukázala, že milovat znamená vzdát se sebe sama.“

Anonym

Nebezpečí lásky

Zatímco se v díle André le Chapelaina nejprve láska opěvuje, v poslední části knihy varuje před jejími nebezpečími a pokouší se čtenáře od ní odradit. Láska totiž vyžaduje etiku vztahů mezi mužem a ženou, estetiku a zjemňování obou dvou. V tomto smyslu je zajímavý například výrok Marie z Champagne o tom, zda je možná láska mezi manželi. Říká:

Ti, kdo se milují, jsou navzájem spjati zcela svobodně a bez jakékoli nutnosti. Manželé jsou naopak povinni poslouchat náležitě vůli jeden druhého a nesmějí si vzájemně v ničem odpírat. V manželství nemůže žádná situace získat korunu lásky, pokud tomu není tak, že jistá pouta byla sjednána vně manželství ve službě lásky.

V tom smyslu je zajímavá jedna z otázek řešených v soudu lásky:

„Poskytuje láska svým věrným více radosti  nebo trápení?“

Jiří Mazánek

P.S. K přiblížení si životů trubadúrů doporučuji přečíst si knihu Jehan z Nostredame – Životy slavných a starých provensálských básníků, kteří žili v dobách hrabat z kraje Provence.

   

Píseň mého srdce - Ivanov

Aktuality

Píseň mého srdce

„Neberte si ani židovku, ani psychopatku, ani ženu emancipovanou, ale vyberte si něco tuctového, průměrného“.

A.P.Čechov – Ivanov

Ačkoli jsem si na úvod zvolil tento citát, který je třeba chápat správně v souvislostech obsahu hry A.P.Čechova, přesto vám může hodně sdělit a stejně tak i ještě některé další. Pod výrazem „židovka“ je třeba chápat ženu věřící tak, že její víra je strnulá, nepružná, nedá se s ní diskutovat, je tedy netolerantní.  Je-li u člověka takováto víra, pak se mu musíme pouze přizpůsobovat, on nám nikdy nevyjde vstříc. A jak většina z nás ví, tak ve vztahu se vždy něco řeší a oba musí dokázat naslouchat sobě navzájem a přijmout třeba spíše stanovisko toho druhého. To znamená, že si uvědomí, že nemají pravdu. A to u dogmaticky věřících není možné, tam je vše již dáno dopředu. Takový vztah se potom nevyvíjí, spíše zavíjí a hnije.

Pokud se týče psychopatky, tam není třeba moc vysvětlovat. Nikdy nevíte, co udělá, jak zareaguje. A ve vztahu  musí aspoň nějaké spolehnutí na toho druhého být. A nemyslete si, že je snad psychopatů málo.

Žena emancipovaná

To je velké téma. Vždyť je přece správné, že je žena emancipovaná. Teď nemluvím o feministkách. Ty jsou, samozřejmě, do manželství naprosto nevhodné – a jistě po něm ani netouží. Spíše je na místě otázka, kdo je to emancipovaná žena. Myslím, že to ani většina z nich neví. Představte si takové 11.-13. století. To bylo období tzv. dvorské lásky a kultu ženy. A myslíte si, že byly tehdy ženy emancipované? A přesto se k nim muži chovali mnohem lépe než nyní, ale také ony k nim. Podstata emancipace asi bude v uvědomění si své ženskosti a jejím správném používání – a to na straně ženy i muže. To nás vede k otázce tantry, která toto učí – ovšem ne v žádném kurzu u nás. Podstata totiž není v sexu. ač v jistém smyslu též, ale v jeho správném poznání a užívání. Ženské energie je nesmírně potřeba ve vztahu i ve společnosti a projevuje se už jen v samotné své existenci. Ale většina žen je z ní překvapena a zmatena. Jak je to možné, že se jen koukne na muže (s ohníčky v očích) a on by pro ni vše udělal? Co se to najednou děje, když jsem vlastně nic nemyslela? Nebo myslela? Postupné poznávání těchto a jiných situací vede u někoho k tomu, že toho začne více či méně zneužívat, u jiné ženy až ke strachu z této energie a zatlačení jí. Emancipovaná žena si je jí vědoma, nebojí se jí a správně ji používá ve všech situacích.

Tuctová žena

Ten výraz je ponižující. Co si pod ním představit? A proč je tolik vtipů o ženách, které jim zrovna nelichotí? Odpověď je velmi jednoduchá. V první řadě je dost mužů, kteří si ženy neváží a stále se považují za pány tvorstva a ženu za něco méněcenného. Ostatně tomu napomáhal katolická církev po celá staletí, když ženu považovala jen za nepovedený výtvor vedle muže. K takovému nesmyslnému názoru nedošla žádná jiná kultura než západní. Všude vnímají obě vesmírné polarity jako potřebné a stejně důležité. Tento postoj je za tu dlouhou dobu do našich žen tak vryt, že se bojí správně žensky projevovat nebo se naopak projevují přehnaně žensky. A právě ty, co se bojí, jsou muži považovány za průměrné a tuctové a jsou jimi zneužívány, protože se neozvou a posluhují. To mužům vyhovuje, protože mohou nařizovat a chovat se jako páni.

Potřeba ženy

„Jste nešťastný, protože jste sám. Potřebujete vedle sebe člověka, kterého byste měl rád a který by vás chápal. Jedině láska vás může zachránit.

A.P.Čechov – Ivanov

Vlastně jak muž, tak žena chápou, že potřebují jeden druhého. Ale takto ne! Obě polarity se sice přitahují, ale zároveň musí spolupracovat, jinak nastane zmatek a konec. Většina žen má vrozenu citlivost, vnímavost a schopnost povzbudit muže k tvořivosti. Říkám většina, ale ty „tuctové“, které to v sobě neprobudily, neumí to a nemají dokonce ani zájem, potom ve vztahu trpí a stejně tak i muž. A nezmění na tom nic výměna partnera. V každém vztahu na sobě musí oba pracovat, ne založit ruce do klína a říci si, že teď už máme vše jisté a tak to bude pořád. A řekl bych, že větší část té energie vztahu spočívá na ženě a její lásce. Ta se pak bude prohlubovat a bude čím dál lepší. A opět to správně říká A.P.Čechov:

„Ale já tě miluji. To znamená, že sním o tom, jak bych tě vyléčila z tvého smutku, jak bych s tebou šla na kraj světa, s tebou bych sdílela nebe i peklo. Láska je tím hlubší, čím větší klade nároky. Tím víc ji člověk cítí.“

A.P.Čechov – Ivanov

Věřte si tedy, ženy, a věřte i mužům. Pak spolu budete kráčet ke krásnějšímu vztahu a lepší společnosti. Není to nic zázračného. Láska je možná již teď!

Jiří Mazánek

   

Strana 6 z 9