Často se mě lidé ptají, jestli jsem osvícený, jiní o tom nepochybují a dokonce to o mě rozhlašují. Pak jsou ovšem ještě další, pro něž rozhodně osvícený nejsem. Já se divím, že vůbec někdo může o mém osvícení pochybovat, když jsem osvícený od narození. Rozhodl jsem se tedy odložit své intimno a vše vám osvětlit. Jak víte, rozhodně vždy píši pouze to, co jsem opravdu prožil, tak o tom nepochybujte. A protože těch osvícení bylo více, ba co říci, osvícený jsem každou chvíli, tak začnu již od dětství.

1. osvícení

Nevím přesně, kolik mi bylo let, ale určitě jsem ještě nechodil do školy. Rodiče něco večer dělali v kuchyni a já si hrál vedle v pokoji. Nesmírně mě zaujala elektrická zásuvka na lampu. Chtěl jsem ji pořádně prozkoumat a tak jsem do ní něco strčil. A najednou mě to osvítilo. Byl to takový zážitek, že jsem byl zkoprnělý a celý bílý jako anděl. Přišel jsem se v tomto změněném stavu vědomí pochlubit do kuchyně k rodičům a ti hned pochopili, že ke mně musí být vnímaví a nesnažit se můj zážitek rozebírat. Mně přinesl velké poznání, že jsem od této chvíle začal více rozlišovat. A rozlišování, jak jistě víte, je základem sebepoznání a veškeré duchovní praxe.

Už dlouho cítím jakousi tíhu, která brání mému srdci opravdu vzlétnout. Ne, že by se o to srdce nepokoušelo, ale stále jsou tu jakási závažíčka, ba až závaží, která mu chtějí bránit. Zdálo by se, že o lásce již bylo vše řečeno, ale protože je nekonečná, z těch hlubin jejího oceánu vždy něco vypluje. Nikdy nemá člověk plánovat, skoro vše je stejně dáno. Jak řekl kouzelník Merlin: “Co se má stát, to se stane.“Není to tak docela pravda. Řekl bych, že většina věcí je nám dána, protože se sebou nic neděláme a pouze se „vezeme“. Přesně to platí také pro lásku. Věříme-li v ni, bude naše srdce procházet mnoha zkouškami, v nichž bude prověřováno. Láska je totiž vzácný drahokam a nemůžeme čekat, že ho dostaneme zadarmo. Budeme si ho muset zasloužit. Co to však znamená si lásku zasloužit? Většina lidí si plete lásku s citem a to už vůbec nemluvím o výměnném obchodu a lítosti. Láska však vzrůstá dlouhým tavením a kalením, dokud se neodstraní všechny nečistoty. Tento proces je dlouhodobý a bolestný a málokdo ho chce podstoupit. Znamená to, nevydechnout si ani na okamžik, stále být bděle na stráži a uvědomovat si sebe sama. Totéž samozřejmě musí chtít dělat i ten druhý.

Za starých dávných časů jsme u nás měli jednu rozhlasovou stanici, jednu televizní stanici, v podstatě jedny noviny, žádné počítače, rozhodně ne doma, mobily také ne, takže by dnešní mladí lidé mohli říci, že jsme vlastně nežili. Nicméně, když jsme se sešli, tak jsme si vždy měli o čem povídat. Je s podivem, že na estrády, které byly tehdy obvyklé, chodili jak staří, tak mladí lidé a všichni se bavili. Z té doby máme vynikající herce, které dodnes stále obdivujeme a směle mohu říci, že jejich umění herecké i bavičské nebylo dosud překonáno. Šlo o inteligentní zábavu, která nikoho neurážela, sprostá slova používala jen v krajním případě a ve scénkách využívala především přirozenou schopnost práce se slovy. Něco takového dnes v plné míře dokázalo asi jen Divadlo Járy Cimrmana. Když někdy stojím na autobusové zastávce a poslouchám, o čem si lidé povídají, mnohokrát mi vytane na mysl tento citát:

„Mlčeti zlato, mluviti stříbro.“

To, co mohu občas vnímat z médií, ale také ve svém okolí, mě nutí k zamyšlení se nad tím, co nazýváme morálkou. Lidi to totiž moc zajímá a díky tomu se uživí velké množství redaktorů a fotografů. Je strašně důležité, s kým se nějaká celebrita rozešla nebo jestli její děťátko nemá zaražené větry. Přitom to samé prožívá nějaký pan Novák ze Zlámané Lhoty. To však není tak důležité, protože toho nikdo nezná. Smutné je, že se neznají často ani lidé na patře v panelovém domě, protože se znát nechtějí, nezajímá je vzájemná komunikace. A také si myslí, že je k ničemu znát nepotřebují. Tak soused třeba zemře nebo ho dokonce někdo zabije a oni o něm nedokáží nic říci. Často, když jsem se v noci vracel z koncertů, viděl jsem svítit okna domů a říkal si, kdo tam asi bydlí, co prožívá, jaké má radosti a starosti. Tolik jsem chtěl všechny znát a říci jim, jak miluji. A zároveň jsem věděl, že je to prakticky nemožné. Moje srdce to však cítilo a chvělo se dojetím. Mám hodně přátel a vždycky jsem toužil o každém všechno vědět, jak se má, co dělá. Ale po nějaké době jsem zjistil, že většina z nich nemá čas a musí vydělávat na rodinu, na dítě, na přežití, stejně jako já. Jen někteří na to, aby hromadili majetek. Toho všeho jsem byl ale ušetřen. Nikdy jsem se neoženil, ač jsem chtěl a nemám děti. Jsem vlastně naprosto svobodný. A kolem mě jsou doslova všichni mí přátelé rozvedení nebo 2x ženatí, mají kupy dětí a nejsou šťastní.

Píseň mého srdce

Matka

Do tajemství lásky jsem vždy chtěl proniknout a již od malička jsem je hledal. Dlouhé noci jsem probděl a čekal na její poznání. Kolik jen knih jsem přečetl, kolik básní prožil a ve všech jsem našel nějaké to zrnko poučení. Moje srdce prahlo po lásce tak moc, že ve svém věku jsem o ní věděl mnohem více než moji vrstevníci, které zajímaly zcela jiné věci. Tušil jsem také, že láska nějak souvisí s ženou, ale sama žena byla pro mě snad ještě větším tajemstvím. Moje matka byla krásná, milá a usměvavá žena, měl jsem ji rád, ale zároveň jako bych se ji styděl svou lásku projevit. Něco mi v tom bránilo. A přitom jsem jí to tak chtěl říci. Až jednou…

Máme-li někoho rádi nebo je-li naším přítelem, tak mu k narozeninám, svátku či jiným výročím, jakými jsou třeba vánoce, Nový rok atd., přejeme hodně štěstí. Ono se to tak říká. Když mu přejeme zdraví, bohatství či hojnost, tak si pod tím můžeme představit něco konkrétního, i když i to je subjektivní. Ale přejeme-li štěstí, co vlastně přejeme? Co si pod tím představit? Přejeme štěstí, jaké bychom chtěli my, ale víme, co štěstí znamená pro dotyčnou osobu a zda si ho vůbec přeje?

Co je to štěstí, co si pod ním máme představit? Známé asijské přísloví či spíše moudrost, vysílaná do celého světa, praví:

Kéž jsou šťastny všechny bytosti.

Jan Werich říká v jedné z předscén s Miroslavem Horníčkem:

W: Blbý věděj, ty maj čas si pamatovat, chytří musej vymýšlet.

H: Teď jde o to, co je líp placený.

W: Nepamatovat si.

H: To je nejlíp placený.

Je to hrozná legrace, ačkoli je to vlastně smutné. Když si však odmyslím společenský kontext, mohu se na to podívat ještě z úplně jiného hlediska.

Před mnoha lety jsem se svou tehdejší dívkou během koncertního turné po Moravě navštívil Svatý Kopeček u Olomouce. Vzpomínal jsem na skvělého básníka Jiřího Wolkera, který zde žil a tvořil. Myslel jsem, že zde bude mít nějaké menší muzeum, ale byl jsem zklamán. Jeho dům nese název vila Jiřího Wolkera a je na něm pouze básníkova malá plastika. Vzpomínal jsem, jak umíral na tuberkulózu v Tatranské Poljance a v jeho bolesti mu ulevovaly jen dopisy, které psával své milé Marii Poldové. Napsal jí:

Píseň mého srdce

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu - ale v duši věčný máj,

šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,

šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Jaroslav Vrchlický – Okna v bouři

Tato notoricky známá báseň, kterou obsahovaly snad všechny školní čítanky, se může zdát už romanticky vyčpělá. Ale všichni, kdo opravdu milují, jí rozumí a nepřipadá jim ani trochu směšná. Vyjadřuje totiž v krásných obrazech, které jsou jako vždy poněkud nadnesené, přesně to, co by každý milující chtěl říci, ale většinou se stydí. Ano, stydí se pustit přes své rty to, co má v srdci. A stydí se plakat štěstím za ten dar vzít milovaného za ruku a dívat se mu do očí. To se přece dělalo dřív, v těch dávných dobách, kdy lidé ještě nebyli tak silní a otrlí, jako jsme my dnes. A básně - ty se už stydíme i číst. Však také sbírky poezie nyní vycházejí v mnohem menších nákladech než dříve. Ano, stále se píší básně o lásce, ale spíše jako texty do plytkých muzikálů, k plytké hudbě. A ti, co píší opravdu jen poezii, dělají především moderní poezii, ve volných verších, kde každý sděluje nesmírně hluboké pravdy. My se totiž stydíme za lásku, za její něžné projevy. Tím nemyslím na veřejnosti, ale i doma.

Přišli jsme sem, protože jsme se probudili ze sna. V tom snu jsme byli přirození, takoví, jací opravdu jsme. A přišli jsme, abychom ten sen uskutečnili. Jenže my jsme na něj zapomněli. Je v nás jakési tušení a my nevíme, čeho se týká. Nevíme, co máme dělat. Rodiče, škola a společnost nás začnou vychovávat a říkat nám, co máme dělat, co je v životě správné. A již tehdy začne mizet náš sen. Jestli jsme do té doby o něm měli ještě nějaké povědomí, nyní je zcela ztraceno. Jestli však nenaplníme svůj sen, přišli jsme sem zbytečně a promarníme svůj život. Jak máme poznat, co je náš sen?