Píseň mého srdce

Každý člověk je někdy sám. Otázka je, proč se v samotě ocitnul, jestli z vlastní vůle, nebo vlivem okolností, či byl do ní dokonce uvržen. Říká se, že samota je dobrá, že prospívá. Ale všeho moc škodí. Stejně tak, je – li moc lásky, může to také někdy vadit, když pořád někoho omlouváme, neřekneme mu pravdu a ve skrytu se trápíme.

Samota je hezká věc, žije – li člověk sám se sebou v míru a má – li co dělat.

J.W.Goethe

Píseň mého srdce

Často slyšíme říkat staré lidi, jak to bylo za socialismu lepší, vše bylo levnější, každý měl jistou práci a důchod, byl větší klid, menší kriminalita atd..Na to, co se nesmělo, co se nedostalo a další podobné věci se už tolik nevzpomíná .Většina z nás si po roce 1989 rychle zvykla na to, že se smí vše, že se toho strašně moc potřebuje a nemůže se bez toho být, ačkoli dříve nás to ani nenapadlo. Nabídka je prostě lákavá a dokáže rychle svést. Avšak také já s nostalgií vzpomínám na ty staré, zlaté časy. Ale na něco úplně jiného.

Měl jsem na dnes zvláštní sen .Zdálo se mi , že jím hříbkovou polévku. Ještě teď vidím úplně maličké hříbečky, jak je nabírám z řídké polévky na lžíci a nesu do úst .A v tu chvíli jsem si uvědomoval, že celý život houby vůbec nejím. Byla to pravda nebo se mi to i ve snu zdálo, protože jsem si to v něm říkal, že asi sním?Může se ve snu zdát sen?

Píseň mého srdce

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“

Tuto slavnou větičku bude asi mnoho z vás znát  spolu s dalšími vtipnými říkankami a glosami Jana Vodňanského. Tenkrát, coby puberťáci jsme se jí smáli, ale netušili, jaká je v ní obrovská pravda a síla.

Píseň mého srdce

Jsou lásky, které hubí, a které uzdravují.

Někdy nám dělá radost trápit toho, koho milujeme.

Ale proč je to tak kruté?

I.S. Turgeněv - Rok na vsi

Často slyšíte, že láska léčí, ale stejně tak často, že příliš velká láska nám jen uškodí. Jak se v tom vyznat? Mám z toho takový dojem, že člověk by měl milovat tak trochu, nepřehánět to, čili vlastně napůl, nebo tak nějak. Nedat celé srdce. Ale to pro mě není láska, to je jakási vypočítavost nebo strach z lásky. Proč bych neměl dát celé své srdce, když to tak cítím? Kdo ne, ať si miluje jen tak trochu. Ale zároveň mi zase duchovní písma praví, že láska je závislost a má-li se dosáhnout sjednocení s Bohem, musím se vzdát všech závislostí. Vedle toho si však musím udělat závislost jen na Bohu. Nebo to není závislost? Je tu rozpor nebo není? Vždyť vše je Bůh, my nejsme od něj nikdy odděleni. Miluji-li tedy někoho celým svým srdcem, co to ve mně miluje? Je to moje já, má touha a závislost na tom druhém, nebo to ta jiskra boží ve mně se chce sjednotit prostřednictvím toho druhého s Bohem, protože díky němu tu jednotu pochopila? Je to také závislost? A je správná nebo špatná? Rozlišuji správně? A co když se časem zklamu a ten druhý mě už nechce nebo já jeho? Byla to moje chyba a je správné, když se trápím? Mám to vyčítat sobě, tomu druhému nebo Bohu? Vždyť jsem, byť nevědomky, hledal vlastně Jeho! Je to mnoho těžkých otázek a je nějaké řešení?

Píseň mého srdce

Byl jeden poustevník, který žil v domečku za vesnicí.Tam meditoval a modlil se za druhé, aby jim pomohl. Ti za ním chodili pro rady a nechávali mu vše potřebné pro jeho život. Každý den přinášela ráno čerstvé mléko dcera jeho dobrodince. Jednou řekla, že další den přijde místo ní otec, protože by ho jednou zase rád viděl. Poustevník si řekl, že jeho příbytek vypadá hrozně a vše pěkně uklidil a vyleštil, především sošky bohů na oltáři. Pak se na to vše se zalíbením podíval a uvědomil si, že takový přece není, že to vše je falešné. Tak vzal prach a popel a zase to vše pěkně zaprášil. Když druhý den přišel jeho mecenáš a uviděl to, byl nesmírně dojata řekl: „Přesně tak jsem si to tady představoval.“ A rád poustevníka dál podporoval.

indický příběh z purán

Měl jsem na dnes zvláštní sen.Zdálo se mi , že jím hříbkovou polévku.Ještě teď vidím úplně maličké hříbečky, jak je nabírám z řídké polévky na lžíci a nesu do úst.A v tu chvíli jsem si uvědomoval, že celý život houby vůbec nejím.Byla to pravda nebo se mi to i ve snu zdálo, protože jsem si to v něm říkal, že asi sním?Může se ve snu zdát sen?

                                                     Píseň mého srdce

Dívám se rád na kvalitní detektivky, většinou francouzské nebo německé, ale také skvělé staré české. V těch jsou normální, přirození lidé i řešení situací. Když si ale pustím televizi, začnou do mě v pravidelných intervalech bušit reklamy úplně na vše. Zapojili se do nich všichni od batolat, přes růžolící děti, puberťáky, dospělé až po babičky, neznámí i známí lidé. Dozvídáme se, co všechno potřebujeme, aby byl náš život kvalitní po všech stránkách. Asi jsem už starý a konzervativní, když vidím největší bohatství v přátelství a osobě, kterou miluji a ona mě.

            Tvůj pohled, tvá nejvšednější věta, je pro mě víc než poklady světa.

                                                                                                                    J.W.Geothe – Faust

Ale jak jsou všichni v těch reklamách přesvědčiví a dovedou útočit na lidské city. Člověk je ujištěn, že si musí čistit zuby všemi těmi zubními pastami, natírat tělo krémy, barvit si vlasy zase zcela novou barvou a prát ještě silnějším pracím prostředkem. A těch sladkých dobrot - a všechny jsou zdravé. Už abychom utíkali do obchodů.

Píseň mého srdce

V čajovně se sešly nad zdravým zákuskem a zeleným čajem po delší době dvě esoteričky. Hned si sdělovaly, co je nového v duchovním světě, která celebrita přijela a stihly ji vidět, který mantrový koncert a daršan nevynechaly, který duchovní učitel je pochválil a na kterého prasklo, že svádí své žákyně, atd... Ale to hlavní na řadě bylo, jak která pokročila. Tak ta první se chlubila, že už má 10. stupeň z kineziologie, v regresi se dozvěděla, že byla ženou egyptského faraona a že se učí nejíst, v nejhorším případě jíst jen občas. Ta druhá už navštívila všechny kurzy bikram, power, čakrové i hormonální jógy a teď se chystá na tu kundaliní jógu. Chce se před tím ale ještě jít zeptat své astroložky a kartářky.

Ta první se ptala, jestli už má díkšu. To je totiž nejdůležitější, jinak neudělá žádný pokrok. Ona už byla třikrát, pro jistotu u různých učitelů. Druhá ovšem kupodivu nevěděla, o co jde. Bude si prý o tom muset něco nalézt na internetu, tam je vše, nebo se zeptat přátel na facebooku. Ti jí doporučovali spíše buddhistickou phowu, už tam byli všichni, ale ona se bojí té kapky krve na hlavě a také toho, že bude muset celou noc tancovat na techno hudbu a popíjet. Přeci jen už není nejmladší a po tom rozvodu ji to dost vzalo. Hned se ovšem dozvěděla, že to si nesmí tak brát, to holt byla manželova karma, že nepochopil, když ona byla osvícena. Teď je na správné cestě, stejně jako ona. Ať s ní jde na přednášku o transformačních změnách, které již právě teď probíhají a nebude si nic vyčítat.

Takto pozitivně ukončily své setkání, kosmicky se objaly a odešly dál tvrdě pracovat na své duchovní cestě. Óm.

Píseň mého srdce

Člověk v životě prochází množstvím zkušeností a nejen já bych o tom mohl vyprávět, ale každý z vás, že jsou někdy příjemné, ale jindy zase přímo příšerné. A my si nedovedeme vysvětlit, proč se nám to stává, když většina z nás jsou slušní lidé, dokonce třeba i usilující nějakou praxí na duchovní cestě. Tehdy se dozvíte od druhých, že je to karman nebo osud, že jsme si to zasloužili za své konání v minulých životech a teď si to musíme tedy odžít a nestěžovat si, pochopit to správně a přijmout. To jsou jen kecy lidí, kteří přečetli mnoho knih – lepších i horších o těchto věcech a myslí si, že vše chápou. Horší je, když dojde na ně. To se nechce chápat zase jim. V této chvíli je největší schopností a činem nás všech správně soucítit a pokusit se, je - li to v našich silách, správně pomoci.