Píseň mého srdce

Vy, kteří čtete tyto články, tak jste si mohli často všimnout, že jde o mé vlastní zážitky a zkušenosti, ba dokonce přímo jakousi vlastní zpověď. Od malička jsem hodně četl a nakonec jsem si z čtení pod peřinou s baterkou zkazil oči. Využívám však vědomostí spíše k vysvětlení těchto zážitků, abych je více a jasněji přiblížil.

Důvěřivost a lhaní

Je několik vlastností, které se se mnou táhnou celý život. První je důvěra, někdy až důvěřivost, která se může zdát naivní. Přijde mi prostě divné, že by mě někdo chtěl podvést nebo nějak využít. A bohužel se mi to často stává. Nestěžuji si, mohu si za to sám a dosud jsem se nepoučil. Přijde mi však přirozené lidem věřit.

V Meduňce se často dočtete o vlastnostech znamení zvířetníku, dokonce i různé více či méně podrobné předpovědi do budoucna nebo i o jejich vztazích k dalším znamením. Většina lidí to bere jako něco daného, co se nedá změnit, jiní říkají, že jsou to nesmysly, jimiž se není třeba vůbec zaobírat. Jako vždy je pravda někde jinde, nechci říci uprostřed, protože to by nebylo přesné.

Působení planet

Nikdo nepochybuje o vlivu Slunce na změny ročních období, o vlivu jeho erupcí nebo magnetických bouří na počasí a některé přírodní události. Obdobně je tomu tak i s Měsícem. Je na něm závislý mořský příliv a odliv, ženská měsíční perioda a nálady nejen žen. To je jen zlomek působení těchto dvou kosmických těles. Mnohým je také jasné, že různé zlomy v zemské kůře a podzemní vodní proudy také způsobují vyzařování, které může mít vliv na vznik nemocí fyzických i psychických. Začne-li se však mluvit o dalších planetách a vztazích mezi nimi, a z toho vyplývajícího působení na člověka, už to berou lidi s rezervou. Není důvod si myslet, že by i zde nebylo působení. Otázkou je již jen, jak je ten který astrolog vykládá. Stejně tak se nedá popřít, že jsou určité všeobecné charakteristiky jednotlivých znamení. Nelze však říci, že všichni, kdo se zrodili v jednom znamení, jsou stejní. To by byl nesmysl. Avšak i opak. Takže jsme již nějak dopředu naprogramování a nemůžeme s tím nic dělat?

Již od malička jsem měl problém, že jsem vždycky říkal, co jsem si myslel. Na základní škole to musel tatínek pořád chodit "žehlit" a já se omlouvat učitelům. A také jsem byl naivně důvěřivý. Tak jsem například řekl tatínkovi, že další den přijde do školy inspektor. "Tak ho ode mě pozdravuj", povídal. A tak jsem to udělal. A inspektor se ptal, jak se tatínek jmenuje, že ho nezná. Tak jsem se potom doma dozvěděl, že si můj tatínek dělal legraci. Ne že bych neměl smysl pro humor, právě naopak, ale jsou některé situace, kde se nevtipkuje.

Například láska. Tu jsem vždycky myslel vážně. Ale zjistil jsem, že ne každá žena. Ale jak jsem vždy vše na rovinu řekl, tak mi přes rty slova miluji tě nějak nešla. Připadalo mi to jako znesvěcení říci něco tak hlubokého, posvátného. Kdybych je možná řekl, už by to nebyla pravda, jako by se ta láska vyřčená rozplynula. Zato v básních, které jsem ženám psal, mi to problém nedělalo. Lásku jsem však cítil tak intenzivně, že jsem ji nepotřeboval vyslovovat nahlas.

Myslím, že lidé by si měli říkat pravdu, pokud to jen trochu jde. To však neznamená se o pravdu hádat. Něco jiného je rozumová pravda, kdy každý máme svůj názor na nějaký problém či pojem a vlastně můžeme mít každý pravdu jen proto, že se na to díváme z jiné strany. Já myslím pravdu srdce. Lidé si už ani neuvědomují, co říkají a jak lžou nejen druhému, ale především sami sobě. A je to často jenom proto, že se lásky bojí. Láska je tak křehká květina, že když jí necháme vykvést, potřebuje velkou péči a stálou pozornost. Možná i proto jsem se ji bál vyslovit.

Ptákům, kteří letí za svou láskou, nikdo v letu nezabrání.

Arabské přísloví

Píseň mého srdce

Často, když se stanou nečekané věci, tak obyčejně lidé říkají, že to byla náhoda. Ale tzv. duchovní lidé si zvykli naopak říkat, že nic není náhoda, že se to tak mělo stát. A to se týká především situací nepříjemných. Nějak mi v hodnocení mizí pochopení toho druhého a soucítění. A také toto vyjádření většinou vychází od lidí, kteří nemají žádné vnitřní zkušenosti, jen si to přečetli a pak to papouškují. Je mi milejší nevědomec, který se třeba trápí a přemýšlí nad tím, jestli by se dalo něco udělat. Jak je to tedy vlastně? Je náhoda nebo není?

Píseň mého srdce - Jak dosáhnout spásy

Je to takový věčný spor nejen mezi jogíny, ale vůbec mezi duchovními lidmi. Co vlastně dělat, abychom dospěli k cíli, ke spáse, osvobození, k Bohu? Kolik úsilí vyvinout a jakého, aby to mělo účinek? Již v samotné této otázce je vidět rozpor, protože zde mluví naše osobní já, ego, které si namlouvá, že ONO něčeho dosáhne, že ONO dělá vše pro to, aby bylo odměněno! Ve skutečnosti se musí všeho vzdát. Ale vzdání se neznamená, že nebude vlastně nic dělat a jen čekat. To by byl také velký omyl. A zde se právě střetávají dva přístupy k duchovní praxi. Poučný bude v tomto smyslu následující příběh z purán, volně převyprávěný.

Píseň mého srdce

Často si říkám, co já mohu ještě napsat o lásce, když všichni všechno řekli a já jsem ještě pořád nepronikl až do její největší hlubiny. A přesto mi každý den na hlavu - nebo srdce - něco ťuká a musím vzít pero, v noci i baterku a psát novou báseň, která je mi diktována. A stejně tak je to i s Písní mého srdce, nikdy ji nepíši, že chci, vždy je mi nějak dána a já ji stvořím takřka jedním dechem. Pak se na ni podívám a říkám si - slova, slova, slova. Jak jenom vyslovit lásku? Vždyť slova chápe každý po svém, včetně mne. Proto nejsem velkým příznivcem přednášek o takových nevyslovitelných věcech. Lepší je báseň, píseň či hudba. Ale lidé chtějí stále něco vysvětlovat. Když se to dozvědí, tak už během přednášky ve své mysli nad tím polemizují, souhlasí, když jim to vyhovuje, nesouhlasí, když se po nich chce nějaké vlastní úsilí. Nejradši by byli, kdyby to vše bylo tak, jak to mají v hlavě. Ale tam to obvykle nemají srovnáno, jen si chtějí potvrdit svůj zmatek. Od toho jsou tady ti vykutálení učitelé, kteří na to přišli a tak jim ulevují, potvrzují a chválí je. A odměna je nemine.

Píseň mého srdce

Myslím, že nejenom mně, ale i vám, se stává, že chcete někomu něco, co je naprosto jasné vysvětlit, ale ať se snažíte, jak chcete, tak on (ona) prostě nechápe. Říkáte si, že to přece není možné, ale nepohnete se ani o píď dál. A to se stává právě v tzv. duchovních kruzích. Spousty sečtělých a všeho znalých učitelů i žáků, bez jakýchkoli nebo minimálních vnitřních zkušeností, se dohadují o nejvyšší Pravdě, o Bohu, jak je to s reinkarnacemi či bezvýhradnou láskou. Ač je to směšné, tak je to ve skutečnosti tragické.

Tisíckrát jasněji než lidský jazyk mluví neviditelná ústa.

Gustav Meyrink – Bílý dominikán

V tu chvíli se vše svádí na ego, odvolává se na různá písma svatá, na bibli atd., ale ne na neviditelné uši které jsou schopny naslouchat. Člověk nechce přiznat, že vlastně on sám nic neví a že bloudí. Chybí mu pokora. Obdobně mnoho let bloudil nejchytřejší řecký rek Odysseus, protože se spoléhal pouze na svůj rozum a nechtěl pochopit, že je zde něco víc, co ho přesahuje. Až na konci své cesty pravil:

Pochopil jsem, že jsem pouze jeden z lidí, nic víc, nic míň.

Homér – Odyssea

Dokud člověk nepochopí a nepřijme druhého tím, že mu naslouchá, stojí na místě a je to jako v té středověké moudrosti:

Větší vůl učí menšího orat.

Píseň mého srdce

Když Prométheus ukradl bohům oheň a dal ho lidem, naučil je číst, psát, počítat a řemeslům, byl za to potrestán. Zeus potom nařídil Héfaistovi, aby z hlíny a vody stvořil krásnou dívku, kterou nazval Pandóra, tj. všemi dary obdarovaná. Bohyně ji naučily tajům lásky a jak svádět. Zeus ji pak poslal na Zem se zlatou skříňkou. Do té uzavřeli bohové všechno to nejhorší, čeho se chtěli zbavit - nemoci, neštěstí, bolesti, utrpení, hádky atd. Pak dívku nabídli za manželku Prométheovi. Ten však obezřetně odmítnul. Ale jeho bratr Epimétheus si vzal Pandóru za ženu. Ta nesměla skříňku otevřít, ale ze zvědavosti tak nakonec učinila. A tehdy z ní vylétly všechny ty zlé věci. Rychle ji zabouchla, avšak nevšimla si, že na dně zůstala ta nejdůležitější vlastnost uzavřena - naděje.

Duchovní doteky Meduňky

Píseň mého srdce

Jedním z nejčastěji užívaných slovem v duchovních naukách je slovo karman či karma. Stalo se už zažitým výrazem v celém světě obdobně jako třeba guru. Málokdo však zná jeho skutečný význam, natož působení. Vedle toho se často také mluví o osudu. V arabském světě, odkud k nám zřejmě dorazil, se užívá též slovo kismet. Podívejme se na jejich podstatu více zblízka.

Je zajímavé, že většina lidí oba tyto pojmy zaměňuje nebo uznává jen osud, podle nějž je vše předem dané a nic nelze změnit. Ačkoli je tomu s karmanem jinak, také zde mají jogíni za to, že život člověka je daný karmanem.

Nic neškodí více pochopení hlubokých, filozofických výrazů než jejich zjednodušování. Potom můžeme často slyšet, že když se někomu nedaří, má špatný karman a druhý, že ho má dobrý, protože mu všechno vychází. Nebo zase naopak – ten, kdo se chová slušně (Kdo to určuje?), bude mít dobrý karman a ten, kdo dělá zlo, tomu se to vrátí. Když to nevychází, divíme se, nebo na karman přestáváme věřit.

Všeobecně se v indických Písmech praví, že naše činy by měly být v souladu s dharmou, vesmírným řádem. Vždy se zrodíme s určitou dharmou, tedy povinnostmi, které bychom měli v životě naplnit. Někdo může být učitel národů, jiný vychovatel svých dětí. Podstatné je, aby konal správně, láskyplně a upřímně. Potom jsou jeho činy správné, záslužné, v józe nazývané bílé. Pokud správně nekoná, jsou černé. Obvykle u většiny lidí bývají smíšené. Dosáhne-li člověk osvobození a spásy, jeho činy nejsou však už ani jednoho druhu z těchto tří, protože se ho již nedotýkají a nevytvářejí karman (Jóga sútry, 4. kapitola, verš 7 ).