Úvod Články, rozhovory Písně - Meduňka

Duchovní promluvy

Transformace

Články, rozhovory

Píseň mého srdce

 

Milí čtenáři, jistě jste postřehli, že skoro vždy píši, když to cítím, když jsem něco prožil, o co se chci s vámi podělit svým srdcem a někdy i trochu rozumem nebo také, když mě něco bolí, co kolem sebe vidím, či bych to chtěl říci člověku, lidem, kteří nejednají správně, jsou nevědomí, ale nemohu jim nic říci, protože by nepochopili a ještě se mi vysmáli. Je to stav vědomí, kdy nás za ty druhé srdce bolí, také i pláčete smutkem, jak je vám za ně třeba stydno a tolik byste jim chtěli pomoci a není to možné. Všichni jsme spolu navzájem propojeni, a tak se mě dotýká, když starého člověka okradou, když řidič ujede od nehody, kde někoho zabil, když si děti neváží svých rodičů nebo je na mnoha místech světa hlad. Ano, a i toho umějí využívat pro sebe další. To se mě to dotýká, že vidím-li nedostatek lásky mezi námi, pláči a skrývám své slzy doma. Nemluvím o tom s nikým a vám to svěřuji, protože cítím, že i vy jste podobní jako já. A je nás takových zcela jistě většina. Vždyť každý má citlivé srdce.

 

Číst dále: Transformace

 

Útěky

Články, rozhovory

Píseň mého srdce

 

Jistě měl skoro každý z vás, přinejmenším v pubertě, problémy s rodiči. Přesněji, spíše rodiče měli problém s vámi. Vůbec vás nechápali, nic vám nechtěli dovolit, jejich názory byly staromódní, chtěli, abyste v životě dělali něco úplně jiného, než jste chtěli dělat vy. Kvůli tomu vás strašně štvali a vy jste chtěli odejít někam jinam, kde žádní rodiče nebudou a budete si moci dělat, co chcete. Otravovali vás tak, že byste nejradši utekli a někteří z vás to dokonce udělali. Útěky a důvody k nim mohou být ovšem různé...

Číst dále: Útěky

   

Osvícení

Články, rozhovory

Často se mě lidé ptají, jestli jsem osvícený, jiní o tom nepochybují a dokonce to o mě rozhlašují. Pak jsou ovšem ještě další, pro něž rozhodně osvícený nejsem. Já se divím, že vůbec někdo může o mém osvícení pochybovat, když jsem osvícený od narození. Rozhodl jsem se tedy odložit své intimno a vše vám osvětlit. Jak víte, rozhodně vždy píši pouze to, co jsem opravdu prožil, tak o tom nepochybujte. A protože těch osvícení bylo více, ba co říci, osvícený jsem každou chvíli, tak začnu již od dětství.

1. osvícení

Nevím přesně, kolik mi bylo let, ale určitě jsem ještě nechodil do školy. Rodiče něco večer dělali v kuchyni a já si hrál vedle v pokoji. Nesmírně mě zaujala elektrická zásuvka na lampu. Chtěl jsem ji pořádně prozkoumat a tak jsem do ní něco strčil. A najednou mě to osvítilo. Byl to takový zážitek, že jsem byl zkoprnělý a celý bílý jako anděl. Přišel jsem se v tomto změněném stavu vědomí pochlubit do kuchyně k rodičům a ti hned pochopili, že ke mně musí být vnímaví a nesnažit se můj zážitek rozebírat. Mně přinesl velké poznání, že jsem od této chvíle začal více rozlišovat. A rozlišování, jak jistě víte, je základem sebepoznání a veškeré duchovní praxe.

Číst dále: Osvícení

   

Náročnost lásky

Články, rozhovory

Už dlouho cítím jakousi tíhu, která brání mému srdci opravdu vzlétnout. Ne, že by se o to srdce nepokoušelo, ale stále jsou tu jakási závažíčka, ba až závaží, která mu chtějí bránit. Zdálo by se, že o lásce již bylo vše řečeno, ale protože je nekonečná, z těch hlubin jejího oceánu vždy něco vypluje. Nikdy nemá člověk plánovat, skoro vše je stejně dáno. Jak řekl kouzelník Merlin: “Co se má stát, to se stane.“Není to tak docela pravda. Řekl bych, že většina věcí je nám dána, protože se sebou nic neděláme a pouze se „vezeme“. Přesně to platí také pro lásku. Věříme-li v ni, bude naše srdce procházet mnoha zkouškami, v nichž bude prověřováno. Láska je totiž vzácný drahokam a nemůžeme čekat, že ho dostaneme zadarmo. Budeme si ho muset zasloužit. Co to však znamená si lásku zasloužit? Většina lidí si plete lásku s citem a to už vůbec nemluvím o výměnném obchodu a lítosti. Láska však vzrůstá dlouhým tavením a kalením, dokud se neodstraní všechny nečistoty. Tento proces je dlouhodobý a bolestný a málokdo ho chce podstoupit. Znamená to, nevydechnout si ani na okamžik, stále být bděle na stráži a uvědomovat si sebe sama. Totéž samozřejmě musí chtít dělat i ten druhý.

Číst dále: Náročnost lásky

   

Mluvení

Články, rozhovory

Píseň mého srdce

 

Za starých dávných časů jsme u nás měli jednu rozhlasovou stanici, jednu televizní stanici, v podstatě jedny noviny, žádné počítače, rozhodně ne doma, mobily také ne, takže by dnešní mladí lidé mohli říci, že jsme vlastně nežili. Nicméně, když jsme se sešli, tak jsme si vždy měli o čem povídat. Je s podivem, že na estrády, které byly tehdy obvyklé, chodili jak staří, tak mladí lidé a všichni se bavili. Z té doby máme vynikající herce, které dodnes stále obdivujeme a směle mohu říci, že jejich umění herecké i bavičské nebylo dosud překonáno. Šlo o inteligentní zábavu, která nikoho neurážela, sprostá slova používala jen v krajním případě a ve scénkách využívala především přirozenou schopnost práce se slovy. Něco takového dnes v plné míře dokázalo asi jen Divadlo Járy Cimrmana. Když někdy stojím na autobusové zastávce a poslouchám, o čem si lidé povídají, mnohokrát mi vytane na mysl tento citát:

Mlčeti zlato, mluviti stříbro.“

 

Mluvení

 

Je to již delší dobu, co jsme si všichni zvykli na to, že za každým druhým slovem nejen u mladých lidí, ale i u dospělých, ba i žen, slyšíme oslovení vole. Nevím, jestli také v cizích zemích jsou všichni volové, ale tady skoro každý. Nějak si na to nemohu zvyknout. Kdybych byl aspoň bejk. Přemýšlel jsem, kdo to mohl vymyslet? Proč se vlastně častujeme tímto oslovením a už ho nebereme jako nadávku? Tak málo si sebe a druhých vážíme, že jsme skoro celý národ volů? Smutné.

Často nejde na autobusové zastávce neslyšet mladá děvčata, jak se častují sprostými slovy a nedivit se tomu. Jednou jsem to nevydržel a jen si usykl údivem, a byl jsem počastován posměchem. Neudivují mě jen sprostá slova, ale i témata, o nichž se baví. Samozřejmě od lidí na zastávce nečekám nějaké duchovní rozpravy nebo promluvy na historická či umělecká témata. Ale skoro vždy vedou jen prázdné, jalové řeči. To neplatí jen o děvčatech, také o mladých mužích. Co bych však chtěl slyšet? Na to asi odpověď konkrétní nedám. Poslechneme-li si některou z úžasných her A. P. Čechova, kde postavy žvaní o ničem, ač důvody jsou jiné, pochopíme - NUDA. Většina těchto lidí se nudí a čas zaplňuje řečmi. Nedokáží sami v sobě zaplnit to množství času, které mají, smysluplně. To neplatí jen pro mladé. Muže většinou spojuje pasivní zájem o sport, který společně sledují v hospodě při aktivním popíjení piva a řvaní. Nevím proč, ale toto mi nikdy nic neříkalo.

Děvčata dávají přednost vinárnám a barům, kde mohou společně drbat. Dozvíte se všechno důvěrné o jejich partnerech a manželech a můžete to sdělovat zase dalším kamarádkám. Potom všechny všechno vědí. Každý den je pak o čem si povídat. Člověk si říká, co je to vlastně tedy to mluviti stříbro?

 

V pondělí čas nemám, chodím od klubu.

Kdybych někdy vynechala, tak bych měla ostudu.

Meditace jógy zas tak vážně nebereme,

hlavně že své vztahy všechny probereme.

Mám už smysl bytí – bez jógy žít nebudu.

 

Když jsem dospíval, nesmírně mě zaujaly knihy Jaroslava Foglara. Přečetl jsem všechny a ve své skříňce jsem měl vypsané heslo z jedné jeho knihy. Později jsem se dozvěděl, že vlastně všichni tito hoši byli skauti a Foglar vedoucí. Sám jsem sice do skautu nikdy nechodil, ale již v 16 letech mě zaujala jóga a její podobné ideje. Dnes se setkávám se skauty a jogíny, ale překvapeně zjišťuji, že i oni mluví sprostě a popíjejí alkohol stejně jako všichni ostatní. Říkám si, že svět je nějak převrácený nebo já naivní.

 

 

Promarněný čas

 

Bolek Polívka jednou vyprávěl, jak koukal z okna a jeho manželka se ho zeptala, zda kouká z okna nebo tvoří. Přijde mi to jako velmi vtipný a výstižný příklad toho, o čem nyní píši. Jen ten, kdo vnitřně žije, se nikdy nenudí. A je mu jedno, jestli něco zrovna dělá nebo nedělá. Někdo by se nudil, kdyby něco pořád nedělal, za někým nezašel nebo jiné neorganizoval. Všimněte si, že tak vychováváme i děti. Dříve byly s rodiči doma nebo si hrály na dvoře, když nějaký byl, svým rodičům dokonce vykaly a kdyby si dovolily na ně řvát, nebo jim nadávat, tak dostaly nářez. Lidé žili prostě život, jaký byl a neřešili, jestli se jejich děti nenudí. Dnes jim však musíme pořád vymýšlet nějaký program, aby se nenudily, jinak celý den sedí u počítače. Stejně tak jsou děti od malička vedeni k tomu, že musí mít úspěch, že je to v životě nejdůležitější . Ale, co je v životě nejdůležitější ? Být člověkem, být lidský, čestný, pravdivý, upřímný. Když jsem byl na základní škole, měli jsme všichni jakési památníčky, do kterých nám spolužáci, ale i dospělí, něco namalovali, napsali, abychom měli po letech na co vzpomínat. A já stále vzpomínám na to , co mi tam napsala má třídní učitelka Blažena Šafránková. Byl to citát F. M. Dostojevského:

Pomlouvačům a nactiutrhačům se nejlépe pomstíš, budeš-li den ode dne lepším.“

Číst dále: Mluvení

   

Strana 1 z 21