Žádný žal nejde nožem odstranit
a šídlo nerozváže spleť, která je ve mně
a slzy nikdy nenavlékla žádná nit
a teplem netaje sníh skrání, jen sníh země

(Po Ťü-I - sloka z básně Z poháru dlouhého žití)

„Naučím vás dávání, ale přijímání;
neučím vás odříkání, ale naplnění;
neučím vás, abyste něco poskytovali,
ale abyste s úsměvem na rtech porozuměli.
Neučím vás tichu, spíš vás učím nepříliš hlasité písni.
Učím vás vašemu většímu já, v němž jsou obsaženi všichni lidé."

Džibrán Chalíl Džibrán - Zahrada prorokova

Velký perský, súfijský básník Háfíz řekl:

Mnozí praví, že život vstoupil do lidského těla za pomoci hudby, ale pravdou je, že život sám je hudbou.

Připomíná tím jednu pověst z Východu, která vypráví o tom, že Bůh stvořil podle svého vlastního obrazu sochu z hlíny a pak řekl duši, aby do ní vstoupila. Ale duše odmítla být uvězněna, neboť její přirozeností byl volný pohyb a ne nějaké omezení a ohraničení. Ani v nejmenším si nepřála vstoupit do vězení těla. Bůh tedy požádal anděly, aby hráli. Jakmile duše zaslechla božskou hudbu, upadla do extáze. A aby hudbu ještě lépe v této extázi pochopila, vstoupila do těla.

Láska je motýl přelétavý
vysaje sladkou šťávu a jinde se baví
láska je marnost žití mých
do morku kostí pálící tvůj smích 

Když růže odejde a zanikne-li sad, písni slavíka v ní nelze už naslouchat.
Milenka hudba je, zamilovaný tón -
milenka žije dál, i když tón má svůj skon.
Jestliže láska se otevře do všech stran,
pak je jak boží pták, svobodná, bez zábran.
Jak já mám pochopit svou cestu, kudy kam,
když světlo přítele, ubohý, postrádám?
Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.

(Džaláleddín Balchí Rúmí, Masnaví, Píseň o flétně - část)

Proč jsme neměli odvahu zůstat navždycky pospolu, svázáni v jedno jediné kosmické tělo? Až do té chvíle jsem nikdy nepomyslel na nesmrtelnost duše, měl jsem za to, že mám smysl jen pro bezprostřední skutečnost. Ale od té doby vím, že nikdo z lidí nedokáže přežít, tak jak je, roztržen ve dví a sám. Život končí zde na Zemi, protože je rozlámán, rozmělněn na myriády částeček. Ale ten, kdo poznal jako já dokonalost zcelení, onu lidskou zkušeností a rozumem nepochopitelnou jednotu, ví, že od jisté úrovně už život nemá konce, že člověk umírá jen proto, že je sám, rozdělen, rozťat ve dví, ale že jedním velkým objetím znovunalezne sám sebe v kosmické, nezávislé, ohromné a věčné bytosti.

(Svatba v nebi, Mircea Eliade)

Skrze ÓM vše stvořeno bylo.
Jeho tělem je podoba lásky.
Je bez tvaru, bez vlastností, nepodléhá mrazu.
Hledej, jak s ním sjednotit se!
Však ten Bůh, jenž nemá tvaru, tisíce podob na sebe béře v očích svého stvoření.
Je čistým, je nezničitelným!
Jeho tvar je nekonečný, smysly nedostižný.
V zápalu tančí a vlny tvarů z Jeho tance povstávají.
Tělo a mysl vniveč se ztrácejí, když se jich dotkne Jeho radost.
Do všeho vědomí je ponořen, ve všech radostech i bolestech je skryt.
Nemá počátku, nemá konce! Ve svém blahu vše objímá.

(One hundred poems of Kabír, XXVI)

Jedné neděle navštívil mistr kostel, kde sbor zpíval zvláště pro něho. Po bohoslužbách se ptal sbormistr a někteří zpěváci:
Líbil se vám zpěv?
Byl v pořádku, řekl Jógánandadží bez nadšení.
Ó, tak se vám přece jen nelíbil? ptali se dále.
To bych netvrdil.
Když potom naléhali na vysvětlení, řekl mistr konečně: Technicky bylo provedení bezvadné, ale zapomněli jste, komu zpíváte. Chtěli jste se líbit jen mně a obecenstvu. Příště nezpívejte pro lidi, ale pro Boha.

(Slova mistra, Paramahansa Jógánanda)

Moje píseň ovine tě hudbou, dítě mé, jako něžným objetím lásky.
Moje píseň dotkne se tvého čela polibkem požehnání.
Až budeš samotno, usedne ti po boku a bude šeptat do ucha, a v zástupu lidí ohradí tě povýšením mysli.
Moje píseň stane se párem křídel pro tvé sny a přenese tvoje srdce k hranicím neznáma.
Až noc nastoupí na tvé cestě, bude ti věrnou hvězdou nad hlavou.
Moje píseň usedne ve zřítelnicích tvých očí a dá proniknout tvému zraku do srdce věcí.
Až pak můj hlas zmlkne v smrti, píseň má promluví k tvému živoucímu srdci.

Přibývající měsíc, Rabíndranáth Thákur

Tancuj mé srdce! Radostí tancuj!
Záchvěvy lásky naplňují dny a noci hudbou svou a svět naslouchá jejím melodiím.
Radostí bez sebe, život i smrt tančí v rytmu její hudby.
Hory i moře, tak jako země tancem jsou unášeny.
Se smíchem a slzami svět člověka rovněž tančí.
Proč oblékat kutnu mnicha a kdesi stranou světa v pýše své prodlévat?
Hleď! Srdce mé tančí.
Raduje se ze sterého umění
a Stvořitel - spokojeně se usmívá.

One hundred poems of Kabír, XXXII.