Že láska hřích je? Z vůle boží jest,
neb z vůle boží dáno nám ji nést.
Vždyť zlem i dobrem vládne Všemocný -
nač tedy sluhu měl by stíhat trest?

(Čtyřverší Omara Chajjáma, 107)

"Tělo a duše jsou navzájem ke spatření,
uvidět duši však nikomu dáno není.
Ani van, ani dech zvuk flétny ohněm zní,
kdo nemá oheň ten, dojde jen k ztracení.
Ten oheň lásky, jenž tají se ve třtině,
to vření lásky je ukryté ve víně.
Všem láskou nemocným přítelem flétna je,
její melodie trhají závoje."

Džaláleddín Balchí Rúmí Masnaví - Píseň o flétně, úryvek

"Mája je krásné slovo. Znamená to, co bylo odměřeno, to, co může člověk změřit. Rozum je rozvažující schopnost. Nepřestává věci měřit, zařazovat, analyzovat. Rozum se pokouší všechno změřit. Proto nazývají Indové svět májou - tím, co lze změřit rozumem."

Ošo, Cesta bílého oblaku

"A svolav zástup, řekl jim: Slyšte a rozumějte. Ne to, což vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poskvrňuje člověka."

Ježíš, Evangelium sv. Matouše, 15.10-11

"Nic není z vnějšku vcházejícího do člověka, což by jej poskvrniti mohlo; ale to, což pochází z něho, toť jest, což poskvrňuje člověka."

Ježíš, Evangelium sv. Marka, 7,15

"Pro všechny, kdo jsou mrtví, protože nevědí, co je život, je přítomnost skrytým tajemstvím. Přítomnost je pro bytosti světa neuchopitelná, neboť ony nežijí v přítomnosti. Kdyby dokázaly cítit přítomnost, pak by měly i přístup k věčnosti, vždyť přítomnost není nic jiného než věčnost, v níž je skutečný život."

(Gustav Meyrink – Dům alchymistův)

"Přišel a usedl vedle mne, ale já nebděl.
Jaký to byl kletý spánek, ó já bídný!
Přišel, když noc byla tichá; v rukou měl harfu svoji
a moje sny se ozývaly jeho písněmi.
Žel, proč jsou tak promrhány všechny noci mé?
Ach, proč vždy zmeškám pohled toho,
jehož dech dotýká se mého spánku?"

(Rabíndranáth Thákur: Gítáňdžalí)

Naslouchat ti jemně svým tichem
aby slova plynula
a tóny rozžehly ty struny neznělé
však přec znělé
mlčet ti svou lásku
jako kočka přede a sní
v kolébání milostí světla
ty kráso světa 

"Siddhárta naslouchal. Byl dobrý posluchač, zcela pohroužený do naslouchání, zcela prázdný, nasávající, cítil, že se teď naučil poslouchat úplně. Častokrát to již slyšel, ty mnohé hlasy v řece, dnes zněly nově. Už neuměl ty četné hlasy rozeznat, radostné od plačících, dětské od mužských, patřily všechny k sobě, nářky, touhy, smích vědoucích, výkřiky hněvu a sténání umírajících, všechno se sjednocovalo, všechno bylo vzájemně propleteno a svázáno, na tisíc způsobů propojeno. A všechno dohromady, všechny hlasy, všechny cíle, všechna toužení, všechny bolesti, všechna radost, všechno dohromady byla řeka dění, hudba života. A když Siddhárta pozorně naslouchal této řece, této tisícihlasé písni, když nenaslouchal jen bolesti ani jen smíchu, když svou duši nevázal jen na některý z hlasů, když do ní vstupoval celou bytostí, když slyšel všechny, vnímal celek, jednotu, skládala se velká píseň tisíců hlasů z jediného slova óm: dokonalost."

(Hermann Hesse: Siddhárta)

"Utrhnout růži šel jsem za ranního šera.
Náhle slavičí píseň k uchu mi doletěla,
naříkal jako já pro lásku k růži
a píseň kvílela a nad zahradou zněla.
Vracíval jsem se potom častokráte,
přemítal: růže – slavík – láska osamělá –
slavík se svázal s růží bez podmínky,
růže však trnu oddala se zcela.
A nářek zněl a srdce rozdíral mi
a bolest nesnesitelná mě unášela –
na této zahradě je tolik skvostných růží,
která z nich nezraní tě trnem, která?
Nečekej radost v kolotoči světa,
dobro v něm žádné, Háfezi, starost tisícerá."

(Šamsuddín Muhammad Háfez: výbor z Ghazalů)

Když se jen dotkneš ruky mé
a dlaň tvá lehce padne do mé,
struny, o kterých nevíme,
ozvou se tiše, povědomě.
Když dlaň tvá lehce padne do mé,
když se jen dotkneš ruky mé.

(Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce, úryvek)