Historicky i archeologicky je prokázáno, že uctívání ženského principu, matky a ženy jako bohyně, bylo základem všech starověkých kultura a náboženství. Označení tantra však začali používat až Indové, v jejichž zemi je dosud zachováno několik chrámů s takovými erotickými výjevy, jaké si ani v nejbujnější fantazii neumíme představit. Přitom jsou to skutečné chrámy a žádné starověké nevěstince. Ani samotní dnešní Indové však většinou neuznávají tantru jako jednu z cest k duchovnímu probuzení a mylně ji považují za pornografii, kterou si vytvořili mniši zmožení asketismem a sexuální abstinencí. V Indii byl tantrismus úzce spjat s původní civilizací, vazbu zpřetrhaly nájezdy severských barbarů Árjů.

Jsou to lotosy – lotos klíčí v bahně, roste na hladině, otevírá se však jen zářivému Slunci.

V teorii indické filozofie, především v praxi jógy, se setkáváme s termínem čakra (v sanskrtu kolo, kruh). Protože v těle nelze čakry anatomicky zjistit, jsou často pokládány za neskutečné nebo jsou ztotožňovány s některými nervovými plexy. Abychom mohli teorii čaker zavést, je třeba tento pojem blíže vysvětlit. Ústřední představu sánkhjové filosofie, tím pádem i jógy, která z ní vychází, ale především tantry je, že lidské tělo se skládá vlastně ze tří druhů těl. Všichni známe fyzické, hrubohmotné tělo (1), které stárnutím a smrtí podléhá rozkladu. Duševní aktivity, smyslové vnímání a vše, čím se projevuje život, se promítají do jemněhmotného těla (2). V něm se také zaznamenávají všechny zkušenosti, které tvoří celkovou osobnost a přenášejí se všemi našimi existencemi jako podklad pro znovuzrození. Třetí tělo je kauzální (3), kterým je nejvyšší Duch (4) sám.

Již odnepaměti se člověk snaží poznat smysl života. I nejstarší archeologické nálezy nás přesvědčují o tom, že lidé neměli zájem jen o to, jak si sehnat potravu a jak bydlet. Od počátku se objevují též známky kultury a magických obřadů. U našich pravěkých předků si můžeme toto vše domýšlet. Avšak ještě dodneška žijí některé primitivní – nyní spíše říkáme přírodní – národy, které jsou dosud nedotčeny civilizací. Členové těchto národů žijí většinou mnohem více spolu než my – civilizovaní lidé. Mají k sobě blíže po všech stránkách a to jim umožňuje poznat hlouběji nejen ty druhé, ale též sebe sama, své třeba i utajené, neprojevené schopnosti a také možnosti přírody kolem nich. To, co je normální pro zvířata, např. sledování stopy čichem, je normální též pro tyto lidi. Mohli bychom takto pokračovat ve výčtu dalších mimořádných schopností, ale stačí, když si uvědomíme, že to vše jsou jen rozšířené možnosti smyslů. Proč bychom nemohli cítit, slyšet a vidět na kilometry též my? Ve skutečnosti je všechno možné. Jak však toho dosahují tito lidé?