Všichni hledáme své malé či velké štěstí. Chodíme po světě a pokoušíme se na něj přijít. Ten hledá tu pravou, ta toho pravého a stále nikdo z nich nemůže nalézt. Mluvíme o Bohu, mluvíme o nejvyšší Lásce. Ale dokážeme si dávat a sdílet lásku navzájem? Tolikrát jsem zde již mluvil o tom, jak milovat, či co láska není. Tolikrát jsem se pokoušel vyjádřit nevyjádřitelné. 

Přesto, že každý hledáme lásku, stejně tak těžké je nalézt skutečného přítele. Skutečný přítel nás nikdy neopouští a jestliže ho nalezneme, je to velké štěstí. Jestliže ho nalezneme, dokážeme si ho vážit? Co to znamená vážit si skutečného přítele? Jsou situace, kdy nám pomáhá, kdy nám radí, kdy díky němu překonáme mnoho potíží. To už je jedno jakým způsobem to činí. Jsme lidé, jsme chybující, jsme stále ještě v nevědomosti - já i můj přítel. Jak je těžké nalézt skutečného přítele. A my na něj hledíme z té své jedné strany. Čekáme, že jenom on nám bude pomáhat. Není tady přítel také proto, abychom s ním vyměňovali, abychom mu dávali i my? Nepotřebuje také on nás? Vždyť skutečné přátelství je založeno na hluboké otevřenosti, vzájemné výměně.

Jaký je vlastně rozdíl mezi přátelstvím a láskou? V lásce očekáváme splynutí, rozplynutí, sjednocení. Je to taková malá částečka toho, co zažíváme, jestliže poznáme Boha. Je to takový malý, pomíjivý odlesk a možná nejen pomíjivý. I taková láska může být, která je věčná. A v přátelství, si myslím, že se spíše chceme sdílet, vyzpovídat, očekáváme pochopení, pomoc a to, že přítel pochopí naše chyby. Skutečné přátelství není jednostranné. Jako přítel by měl pochopit nás, měli bychom my pochopit přítele. Přítel má vždy na nás čas, vždy je schopen nás vyslechnout a nemáte z něj pocit netrpělivosti. Přítel ví, že kolikrát nemáme pravdu. A dovede nám to říci, pokud je to přítel. Jestliže není, nedokáže nám to sdělit. Snaží se nás omlouvat, snaží se nám lichotit. Snaží se třeba si z nějakého důvodu za každou cenu udržet přátelství. Ale skutečný přítel dokáže nějakým způsobem vždy sdělit, že se ten druhý mýlí. I za cenu toho, že možná přátelství ztratí. Jeho srdce by to neuneslo, musí říci to, co cítí. Nemůže se přetvařovat a to je skutečné přátelství, jestliže nejsme pokrytci.

Takového přítele si musíme vážit, nesmíme ho nikdy opustit. Nesmíme ho nikdy zklamat, je to náš život. Takový přítel je na doživotí. Přítel nám pomáhá, abychom našli sebe sama. Přivádí nás na pravou cestu.

Básník Kabír praví: Příteli, pravá cesta je těžko k nalezení. Proto vlastně tu pravou cestu hledáme oba s přítelem dohromady. Oba ji nacházíme a možná z ní sestupujeme. Co je to však pravá cesta? Naslouchejme hlasu svého nitra, hlasu svého srdce, naslouchejme příteli, je-li přítelem opravdovým. Možná, že se nám potom podaří nalézt znamení, která nás přivedou k určitému pochopení.

Příteli, pravá cesta je těžko k nalezení. Vypadá to skoro negativně. Jako kdybychom neměli vůbec možnost. Ale Kabír tím chce říci jenom to, že se nemáme nechat snadno zmást různými cestami. Nemáme hned všemu uvěřit. Máme hluboce zvažovat, máme rozlišovat a máme použít své srdce k tomu, abychom došli k Nejvyššímu.

Zámek omylů bránu uzavírá, ty však ji klíčem lásky otevři.
Když takto bránu otevřeš, Milovaného ze spánku probudíš.
Kabír praví: Bratře, nepropásni svoje štěstí!

Sto básní Kabíra, XXXIII

Nechtějme nalézt pravou cestu bez omylů. Nebojme se mýlit se. Dokažme své omyly objevovat, věřme skutečnému příteli, který možná vidí lépe než naše oči, který je možná schopen více rozlišit ve chvílích, kdy jsme strženi. Nenechme se snadno strhnout k tomu, abychom něco přijali. Bojujme se svými představami, svými myšlenkami a nalezněme své srdce kypící láskou. Vnímejme svět kolem, vnímejme lidi, nebuďme lhostejní. Tolik jsme lhostejní. Míjíme se jako stíny, nedokážeme si všimnout těch druhých. Všimnout si však neznamená být vtíravý, zjišťovat, obtěžovat. Všimnout si znamená otevřít své srdce a zachytit okamžik, kdy druzí potřebují naši pomoc. Znovu mi přicházejí na mysl slova Krista: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nekritizujte nebo druzí budou kritizovat vás. Přesto to neznamená, že byste měli mlčet. Přesto to neznamená, že byste neměli uvědomit svého přítele, ty, na kterých vám záleží nebo naopak oni vás na to, kde chybujete. Také to neznamená, že byste neměli bojovat. Sám Kršna vyzývá Ardžunu, aby neodcházel z bitevního pole, kde vidí všechny své blízké, všechny své příbuzné. Ti jsou symbolem toho, co považujeme za vlastní, toho, k čemu jsme připoutáni, toho, čeho se nechceme vzdát. A zde musíme dobře rozlišovat a nacházet vlastnosti, které můžeme upotřebit a správně je použít na naší cestě.

Kdo statečný je, neutíká z bitevního pole a kdo utíká, není pravým bojovníkem.
Na poli tohoto těla velká bitva zuří, proti vášním, hněvu, pýše a lakotě.
Je to v království pravdy, štěstí a čistoty, kde ona bitva je sváděna.
A meč, jehož břinkot slyšíš nejhlasitěji, je meč Jeho jména.
Kabír praví: Když statečný rytíř vytáhne do boje, zástup zbabělců na útěk se dává.
Je to těžký boj, jenž zcela vyčerpává hledače pravdy.
Hledač pravdy však musí bojovat dnem i nocí a tak stále, pokud život jeho trvá.

Sto básní Kabíra, úryvek z básně XXXVII

Zde všude slyšíme o boji, nepleťte si však tato slova s nenávistí. Nenávist nesmíme mít ani k sobě, ani k druhým. Nenávist musíme mít pouze k vlastnostem, které nám překážejí na cestě.

Nebuďte ani upjatí na to, co je to cesta. Nikdo neví, co je to cesta. Cesta se ukazuje každým okamžikem, cesta se odvíjí v každé situaci, není dopředu narýsována, snad jenom ve věčné Boží paměti. Ale je dobře, že nevíme, jak tato cesta půjde dál. Možná bychom se zalekli, možná bychom se nudili. Každým okamžikem musíme hledat, tedy hledat tu správnou cestu. Proto znovu Kabír praví: Příteli, pravá cesta je těžko k nalezení. To není odrazování od cesty. To je velká pomoc pro hledače, protože jim sděluje, že musí bojovat. Jen tak snadno nenaleznou, ale jestliže budou bojovat, naleznou.

Proto je tak vzácný přítel, který dokáže hledat s vámi. Proto je tak vzácná společnost těch, kteří sdílejí nějakým způsobem vaši cestu. Samozřejmě, že ji nemají stejnou, samozřejmě, že každý má svou cestu, ale setkávání s těmito bytostmi, které chápou, které nerozmnožují vaše pochybnosti, které vám dokážou pomoci třeba nasloucháním, třeba pohledem, třeba pohlazením nebo humorem, má ten největší smysl v životě. Setkávání s těmito bytostmi je velké štěstí. Buďte šťastni a omilostněni, jestliže se vám podařilo je nalézt. Nenaříkejte, jestliže všechno ostatní je špatné, když máte společnost, v níž se můžete takto sdílet. Setkávejte se v této společnosti právě z tohoto důvodu a jestli tam potkáte i bytost, která bude mnohem hlubší, kterou budete milovat a ona vás, o níž se budete domnívat, že je odrazem všech vašich nejvnitřnějších tužeb, neváhejte jí otevřít své srdce ještě více. A nebojte se zklamání. Zklamání jsou tím, co nás pozvedá na cestě poznání. Zklamání jsou tím, co nás vychovává. Stále se budete zklamávat, ale nebojte se zklamání. Dokažte z nich vykutat to pravé poznání.

Všichni chceme nalézt bytost, která nás bude milovat. My toužíme a naše tužby jsou pouze naše chtění. Chtění nám vytváří obraz této bytosti a my bychom chtěli, aby byla přesně taková. Možná se to někomu podaří, ale je to takřka nemožné. Měli bychom se držet toho, co říká Kristus. Nesuďte, vnímejte, přijímejte druhé i s tím, co je v nich nedokonalého. Tento svět je černobílý, tento svět má v sobě dobro i zlo a bude ho vždy mít. Uvědomujte si pouze míru dobra a zla v bytostech a dokažte odpouštět. Vaše cesta by měla být plná odpuštění, pochopení, měla by být poznáním lásky. Bojujte spíše se svými problémy, než s problémy druhých, ale můžete-li pomoci v boji druhým, pomozte.

Příteli, pravá cesta je těžko k nalezení, ale je. Pravá cesta je. Jsi na ní. Kráčej.