Úvod Aktuality Novinky Transformace

Transformace

Aktuality

Píseň mého srdce

 

Milí čtenáři, jistě jste postřehli, že skoro vždy píši, když to cítím, když jsem něco prožil, o co se chci s vámi podělit svým srdcem a někdy i trochu rozumem nebo také, když mě něco bolí, co kolem sebe vidím, či bych to chtěl říci člověku, lidem, kteří nejednají správně, jsou nevědomí, ale nemohu jim nic říci, protože by nepochopili a ještě se mi vysmáli. Je to stav vědomí, kdy nás za ty druhé srdce bolí, také i pláčete smutkem, jak je vám za ně třeba stydno a tolik byste jim chtěli pomoci a není to možné. Všichni jsme spolu navzájem propojeni, a tak se mě dotýká, když starého člověka okradou, když řidič ujede od nehody, kde někoho zabil, když si děti neváží svých rodičů nebo je na mnoha místech světa hlad. Ano, a i toho umějí využívat pro sebe další. To se mě to dotýká, že vidím-li nedostatek lásky mezi námi, pláči a skrývám své slzy doma. Nemluvím o tom s nikým a vám to svěřuji, protože cítím, že i vy jste podobní jako já. A je nás takových zcela jistě většina. Vždyť každý má citlivé srdce.

 

Transformace

 

Stále se píše, přednáší atd. o transformaci, která již delší dobu probíhá. Já o tom nic nevím, mám pocit, že celý můj život je jediná transformace. Jistě se nějak měním, přinejmenším fyzicky, mnohé jsem již snad i pochopil, ale jinak si připadám pořád stejný. Jistě by mě ti okolo vyvedli z omylu. A vlastně také vyvádějí. Slyším o sobě stále nějakou kritiku. Ale na to jsem již zvyklý. Mám totiž pocit, že ta transformace probíhala vždycky. Jenom šlo o to, zda jsme otevření tomu se transformovat. Z dějin světa víme, že kdo se chtěl změnit, tak pro to něco udělal a změna k němu začala sama přicházet a vedla ho třeba cestami, o nichž neměl ani zdání. Také jsem se nestačil divit. V těchto chvílích je nejdůležitější umět naslouchat. Možná to slovo naslouchat někdy znamená dívat se vnímavě a postřehnout maličkost, která je právě pro vás důležitá. Jen pro vás, pro nikoho jiného, a jestli ji opominete, propásnete vše další. A nikdo vám v tom neporadí. Je to jen na vás, na jakési vaší intuici a vy nevíte, proč ji najednou něco osloví. Není to logické.

A co je logické na tom, že listí ševelí, když vítr vane a nám se to líbí, nás to dojímá? Co je logické na tom, že se nám líbí narozené dítě, když je s ním jenom práce, a to ještě hezky dlouho? Co je logického na tom, že se do někoho zamilujeme, když se druhému vůbec nelíbí? Celý svět je nelogický, a právě proto krásný. Díváte se do oblak, ta plynou a vy si představujete vše možné, sníte, necháváte se unášet – a přitom je to jenom vodní pára. Proč se nám líbí hudba, když je to jen podle nějakých zákonitostí sestavený sled tónů? A tyto zákonitosti se za patřičného dohadování v průběhu věků mění. Ale jak to, že některá hudba i přes tyto věky zůstává a stále naše srdce oslovuje, dojímá nás? A nejen hudba. Jsou tu také slova. Zjišťujeme, že nás mohou poučit slova těch, co žili před tisíci lety. Člověk je stejný. Je to dobré nebo špatné? Je to nebo není nějaká transformace?

 

Obyčejný člověk

 

Myslím, že transformace byla vždy, není to nic nového. Ale skutečně záleželo na každém člověku individuálně, jak ji uchopil. Jestliže žili dříve lidé ve velkém poddanství, museli pracovat na pár těch bohatých až do úmoru a byli přitom pod neustálým dohledem, neměli takovou možnost věnovat se své transformaci. Bylo třeba bojovat za přežití, za získání aspoň základních životních prostředků.

Dnes tu máme svobodu a demokracii, nemusíme žádat o povolení sňatku či stěhování, je tu možnost jídlem se až přesytit. Přesto jako by nastávalo trochu obdobná situace. Většina společnosti musí vydělávat peníze na přežití a splácení všeho možného. Snaží se o to ze všech sil a pak se už hlavně baví a užívá si dle svých možností. A my se dozvídáme, že teď je nejlepší doba pro transformaci a že ji nesmíme propásnout. A já se vás ptám, kolik lidí to zajímá? Není to otázka jen nás esoteriků? Já mám hodně skvělých přátel, jsou to poctiví a slušní lidé, ale toto jim vůbec nic neříká. Přitom jsou všichni mnohem „duchovnější“ než ti, kteří o tom píší a přednášejí. Mezi těmi obyčejnými lidmi je hodně těch, kteří právě přirozeně vědí, jak správně jednat a dokáží pomoci, když je třeba. A my se hádáme, jestli je Bůh Kršna nebo Buddha a co je to brahma, a to jsou ještě velké věci. Doslova se dohadujeme a rozeštváváme kvůli blbostem. Takovým pravil Šankaráčárja, když je viděl: Uctívej Góvindu, ty sečtělý gramatiku atd. Znamená to – otevři své srdce Bohu místo toho neustálého rozebírání duchovních spisů. Ano, někomu to může přispět k pochopení, ale má potom pokoru? Nechce hned všem ostatním ukázat a dokazovat, jak je chytrý? A hlavně sám sebe tím opájet, často nevědomky? Ve skutečnosti má velmi mnoho lidí srdce otevřená a vědí, co je správné. Ono je to totiž, aspoň si myslím, člověku dáno již při narození. Jenom výchova a okolnosti to značně překrývají. Ale je-li něco univerzálními zákony vesmíru, tak i zvíře ví, že nemá ubližovat, že nemá zabíjet druhého, natož vlastní mládě či rodiče. Pokud se tak snad děje, tak to má své příčiny, ale není to přirozené. A jestli to dělá člověk skoro každý den někde ve světě, pak nepochopil, proč tu je, co je to láska a že tu není sám.

 

Přecitlivělost

 

Když mě opustí ten, koho jsem celou svou bytostí miloval, nevidím nic divného na tom, že pláči. Časem to snad přebolí. A myslím, že to tak dělá každý. Mám-li se však transformovat, nesmí se mě to dotýkat, nejhorší ze všeho jsou totiž emoce. Ty nás dokáží klidně postupně zabít. Je to tak, víme to moc dobře. Má být tedy člověk necitlivý, nemá se ho nic dotýkat? A když ano, tak jak a jak dlouho? Na to vám dám těžko odpověď, protože jsem přecitlivělý. Občas mi někdo o sobě napíše, jedna paní ze Slovenska dokonce pravidelně, i mi posílá fotografie. Když ty dopisy čtu, tak často nad nimi pláči. Tolik mě dojímá, jak jsou ti druzí hlubocí a pokorní a mám pocit, že já mám do toho tolik daleko. Píší mi, že jim mluvím ze srdce a já si myslím, že oni mluví z mého srdce. Asi v tom bude to naše vzájemné propojení a transformace. Tolik bych chtěl vykřiknout – miluji, všechny bych vás chtěl obejmout, ale marně zápasím s hlasem a mé paže jsou tak krátké. A představuji si, že bych to řekl někomu zde v domě, kde už jsem teď pro všechny exot, ačkoli o mně nic nevědí, než jen to, že jsou z mých dveří cítit vonné tyčinky a hraji nějakou divnou hudbu. Ale mně nikdy nezáleželo na tom, co si o mně druzí povídají, i když někdy z toho srdce bolí. A nejvíce od blízkých. Občas vás některý z přátel najednou opustí, vy nevíte proč a nic se nedozvíte. Že by ta transformace? Tehdy budeme přece tvrdě rozděleni na ty, co chápou a ty, co nechápou. Tak teď přemýšlím, na které jsem se ocitl straně. Těch chápajících nebo nechápajících? To je vskutku hamletovská otázka. Kdo mi pomůže?