Úvod Aktuality Novinky Osvícení

Osvícení

Aktuality

Často se mě lidé ptají, jestli jsem osvícený, jiní o tom nepochybují a dokonce to o mě rozhlašují. Pak jsou ovšem ještě další, pro něž rozhodně osvícený nejsem. Já se divím, že vůbec někdo může o mém osvícení pochybovat, když jsem osvícený od narození. Rozhodl jsem se tedy odložit své intimno a vše vám osvětlit. Jak víte, rozhodně vždy píši pouze to, co jsem opravdu prožil, tak o tom nepochybujte. A protože těch osvícení bylo více, ba co říci, osvícený jsem každou chvíli, tak začnu již od dětství.

1. osvícení

Nevím přesně, kolik mi bylo let, ale určitě jsem ještě nechodil do školy. Rodiče něco večer dělali v kuchyni a já si hrál vedle v pokoji. Nesmírně mě zaujala elektrická zásuvka na lampu. Chtěl jsem ji pořádně prozkoumat a tak jsem do ní něco strčil. A najednou mě to osvítilo. Byl to takový zážitek, že jsem byl zkoprnělý a celý bílý jako anděl. Přišel jsem se v tomto změněném stavu vědomí pochlubit do kuchyně k rodičům a ti hned pochopili, že ke mně musí být vnímaví a nesnažit se můj zážitek rozebírat. Mně přinesl velké poznání, že jsem od této chvíle začal více rozlišovat. A rozlišování, jak jistě víte, je základem sebepoznání a veškeré duchovní praxe.

2. osvícení

Velmi brzy jsem se naučil číst a stal se ze mě vášnivý čtenář. Přečetl bych snad všechno. Tehdy to byly hlavně pohádky a přírodovědné knihy. Protože otec chodil ráno do továrny a televizi jsme neměli, museli jsme jít brzo spát. Já spal sám v pokoji a rodiče s mladším bratrem v ložnici. Půlku noci jsem si četl pod peřinou s baterkou, protože u postele nebyla žádná lampa a jinde by bylo vidět, že svítím. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – zkazil jsem si oči a musel začít nosit brýle. Osvítilo mě poznání, že je třeba vždy volit střední cestu – jak pravil již dávno Buddha – a nic se nemá přehánět.

3.osvícení

Již od malička mě nějak přitahovaly ženy, byly pro mě velkým tajemstvím, které jsem chtěl poznat. Ale bohužel nebylo jak. Sice jsme si jako děti také trochu hrály na doktora, ale to mě moc nebavilo, vždy to bylo ve tmě a nic jsem neviděl. Ve svých představách jsem si vysnil neuvěřitelné výmysly, jak to vlastně ta žena má. Když jsem byl sám doma, vytáhl jsem si zezadu z knihovny knížku Naše dítě a prohlížel fotografii těhotné ženy, na níž byly půlkruhy naznačeny jednotlivé měsíce růstu bříška. Ale to, co je pod bříškem, už tam nebylo. Ó jak to dnes mají mladí usnadněno internetem a spoustou podrobných fotografií v časopisech. Ale zase jsou na druhou stranu ochuzeni, protože přicházejí o iluzi, snění a pohlaví potom nevnímají posvátné, jako něco, čeho si vážíme a obdivujeme to. Já však měl z nějakého uměleckého časopisu schovanou jednu fotografii ženského prsu a na tu jsem se, když jsem byl doma sám, s obdivem díval. Byla to taková má první nevědomá tantrická meditace, při níž jsem zažíval krásné, nepoznané pocity.

Abych zaujal holky a konečně je poznal, zrušil jsem účes na ježka a zvolil vlasy na blba. Velmi výstižný název. A na kytaru jsem přestal hrát etudy, ale začal Na Okoř je cesta atd. A vida, jak málo stačilo ženám, aby mě začaly obdivovat. Pravda, předtím jsem chodil šest let do baletu, kde byly jen samé holky a předváděly se přede mnou, ale já to tehdy nechápal. Má polarita ještě nebyla probuzena. Ale přitom ten druhý pól byl tak lákavý.

Když mi bylo asi sedmnáct let, jel jsem na přírodovědný tábor do Nízkých Tater. Spali jsme pod stany, chodili na výlety po horách, já hrál Na Okoř je cesta a byl nesmírně oblíbený. Hlavně u jedné dívky, která to však nikterak nedávala najevo. Až později mi potají naznačila, abych za ní v noci přišel do stanu. Vidíte, jak jsou děvčata odvážná, na rozdíl od chlapců. Sebral jsem odvahu i baterku, protože jsem doufal, že nyní to konečně uvidím. A skutečně! Ležela jak prkno, stáhla si kalhotky a já si posvítil. Ale nebylo osvíceno TO, nýbrž já. Vůbec jsem netušil, že na rozdíl od předchozích osvícení, bude toto tak děsivé. Ta svátost, ta skoro relikvie, kterou jsem ve svých představách tak uctíval, nebyla vůbec pěkná. Bylo to takové roští. Mé osvícení mi dalo další poznání, že si nemám nic představovat, ale dokázat se odvážně podívat skutečné pravdě do očí. Zhasl jsem baterku a odešel. Měl jsem co v mysli rozebírat, ale neučinil jsem tak. Vůbec se mi nechtělo se tím zabývat. Ve skutečnosti vše probíhalo úplně na jiných úrovních, než jsem tušil. Můj pól se měl setkat s pólem druhým, byť jen přiblížením, aby se roznítila božská jiskra. A přesně to se stalo. Jeli jsme potom zpět vlakem ze Zvolena do Pardubic, což je dlouhá cesta, já vzal opět do rukou svou kytaru, ale co se stalo? Najednou jsem nemohl hrát Na Okoř je cesta, to se uzavřelo jednou provždy. Místo toho jsem začal něco brnkat, sám jsem netušil, co to je a jak to vzniká. Prostě jsem musel! A byl jsem v jakémsi transu, vytržení, extázi a vůbec nemohl přestat. Až když mi kytaru odebrali, že už se to nedá poslouchat. Ve mně se tehdy otevřely cesty k něčemu z minulých životů, k něčemu, co jsem kdysi dělal, asi i hrál, ale to jsem nevěděl. Já jsem jen musel prostě pořád hrát. Když jsem se později zúčastnil v Praze soutěže O ptáka Noha a vyhrál ji, řekl mi Hutka, který byl v porotě, jestli jsem někdy slyšel indickou hudbu, že je jí to podobné. Ale já ji nikdy neslyšel, protože jsme neměli ani televizi a v rozhlase se rozhodně nehrála. Tehdy mi mé poznání sdělilo, že mám kráčet touto cestou a že ženy jsou na ní velmi důležité. A že jsou asi důležité vůbec v životě. Hutka mi zařídil první nahrávku indické hudby a půjčil mi můj první sitár. Myslel jsem si, že mám hrát indickou hudbu a odjet ji studovat do Indie. Ale všechno bylo jinak.

4. osvícení

Intenzivně jsem pokračoval ve své hře na kytaru i sitár. Když jsem byl na vojenském cvičení od katedry VŠ v Jaroměři, tak v době volna šli všichni na pivo a já hrál. A náhle se vše přede mnou otevřelo, osvítilo a já vstoupil do nekonečné krajiny, kde bylo tak krásně, takový klid a všude láska. A já v ní byl jakoby všude. Nevím, jak dlouho to trvalo a já pořád slyšel motiv, který jsem hrál. Když jsem byl zpátky, tak jsem si říkal, že ten motiv nesmím zapomenout, protože to bylo tak krásné, abych se tam zase mohl podívat a toto zažívat. Nicméně, ať jsem hrál ten motiv znovu a znovu, tak se nic nestalo. Tehdy mi mé poznání řeklo, že v tom motivu, ani v té hudbě to nebude, ale pouze ve mně. Ale trvalo ještě hodně dlouho, než jsem přišel na to, jak to se mnou je.

5. osvícení

Tehdy jsem byl na semináři u doktora Borise Merhauta na jeho chatě na Budínku, byl to samozřejmě seminář tajný. Vedli ho učitelé ze Skandinávské školy jógy, meditace a tantry. Uvolněně vleže jsme poslouchali hudbu sitáristy Roopa Vermy a já ležel vedle učitelky ze Švédska, mladé ženy. Náhle přišel blesk, který mnou trhl, něco zcela jiného, než při mém hraní na kytaru. Najednou jsem cítil takovou lásku, jakou jsem nikdy předtím nezažil, a kterou jsem od té chvíle chtěl stále zažívat. Tehdy mi nebylo jasné, zda to bylo z té hudby nebo z té ženy, nebo z obojího, kdy se vše ve správném okamžiku dohromady setkalo. To mi řeklo až následné mnohaleté hledání.

6. osvícení

Pořád jsem chtěl jet do Indie studovat indickou hudbu, protože jsem měl hodně jejích nahrávek, které mě nesmírně oslovovaly a myslel jsem si, že to je má cesta. Dostal jsem sice stipendium, ale STB mě nepustila. Až po dalších letech se mi to podařilo, ale to jsem už stipendium neměl, jen doporučení na určité lidi a doufal jsem, že v Indii zůstanu. Karman mi však ukázal, že člověk nemá chtít vše hned, ale má plynout s vlnami života. Přesto vše šlo, jako by to bylo již předem připraveno. Nakonec jsem skončil v ášramu, kde mě jedna dívka učila zpívat a v úžasné soukromé škole pana Krišnamúrtyho jsem se učil hrát. U ášramu byl malý chrám, kde jsem se každý den zúčastňoval obřadů. Chodilo tam málo lidí, takže jsem často musel sám vypomáhat zvoněním apod. Uctívaly se různé sochy v životní velikosti, především sousoší Kršny s Rádhou. To každý vždy sám 7x obešel a vzadu se dotknul určitého místa. Vnímal jsem samozřejmě sochy jen jako hmotné. Ale když jsem obcházení provedl a lehl si na kamennou podlahu k vyjádření úcty, jak mi naznačili bráhmani, stalo se něco naprosto nečekaného. Náhle do mě vstoupili Kršna s Rádhou a jejich láska. Plakal jsem a cítil tak úžasnou lásku, kterou jsem celý život hledal. A já pochopil, že sochy jsou jen symboly, ale ty symboly jsou věčně živé. Ta láska stále existuje, ta láska ve mně stále je. Mé tělo bylo ještě slabé, aby tu nekonečnost uneslo. Léta jsem si musel zvykat, abych takovou lásku dokázal snést. A stále je to skoro nemožné. A tehdy jsem ji začal vidět a vnímat v ostatních lidech, i když oni sami o tom neměli ani tušení. Pochopil jsem, že ve všech je láska. A často, když jsem se v noci vracel autem z vystoupení a viděl okna, v nichž se svítí, říkal jsem si v duchu: “Všude jsou lidi a všechny j