Mluvení

Aktuality

Píseň mého srdce

 

Za starých dávných časů jsme u nás měli jednu rozhlasovou stanici, jednu televizní stanici, v podstatě jedny noviny, žádné počítače, rozhodně ne doma, mobily také ne, takže by dnešní mladí lidé mohli říci, že jsme vlastně nežili. Nicméně, když jsme se sešli, tak jsme si vždy měli o čem povídat. Je s podivem, že na estrády, které byly tehdy obvyklé, chodili jak staří, tak mladí lidé a všichni se bavili. Z té doby máme vynikající herce, které dodnes stále obdivujeme a směle mohu říci, že jejich umění herecké i bavičské nebylo dosud překonáno. Šlo o inteligentní zábavu, která nikoho neurážela, sprostá slova používala jen v krajním případě a ve scénkách využívala především přirozenou schopnost práce se slovy. Něco takového dnes v plné míře dokázalo asi jen Divadlo Járy Cimrmana. Když někdy stojím na autobusové zastávce a poslouchám, o čem si lidé povídají, mnohokrát mi vytane na mysl tento citát:

Mlčeti zlato, mluviti stříbro.“

 

Mluvení

 

Je to již delší dobu, co jsme si všichni zvykli na to, že za každým druhým slovem nejen u mladých lidí, ale i u dospělých, ba i žen, slyšíme oslovení vole. Nevím, jestli také v cizích zemích jsou všichni volové, ale tady skoro každý. Nějak si na to nemohu zvyknout. Kdybych byl aspoň bejk. Přemýšlel jsem, kdo to mohl vymyslet? Proč se vlastně častujeme tímto oslovením a už ho nebereme jako nadávku? Tak málo si sebe a druhých vážíme, že jsme skoro celý národ volů? Smutné.

Často nejde na autobusové zastávce neslyšet mladá děvčata, jak se častují sprostými slovy a nedivit se tomu. Jednou jsem to nevydržel a jen si usykl údivem, a byl jsem počastován posměchem. Neudivují mě jen sprostá slova, ale i témata, o nichž se baví. Samozřejmě od lidí na zastávce nečekám nějaké duchovní rozpravy nebo promluvy na historická či umělecká témata. Ale skoro vždy vedou jen prázdné, jalové řeči. To neplatí jen o děvčatech, také o mladých mužích. Co bych však chtěl slyšet? Na to asi odpověď konkrétní nedám. Poslechneme-li si některou z úžasných her A. P. Čechova, kde postavy žvaní o ničem, ač důvody jsou jiné, pochopíme - NUDA. Většina těchto lidí se nudí a čas zaplňuje řečmi. Nedokáží sami v sobě zaplnit to množství času, které mají, smysluplně. To neplatí jen pro mladé. Muže většinou spojuje pasivní zájem o sport, který společně sledují v hospodě při aktivním popíjení piva a řvaní. Nevím proč, ale toto mi nikdy nic neříkalo.

Děvčata dávají přednost vinárnám a barům, kde mohou společně drbat. Dozvíte se všechno důvěrné o jejich partnerech a manželech a můžete to sdělovat zase dalším kamarádkám. Potom všechny všechno vědí. Každý den je pak o čem si povídat. Člověk si říká, co je to vlastně tedy to mluviti stříbro?

 

V pondělí čas nemám, chodím od klubu.

Kdybych někdy vynechala, tak bych měla ostudu.

Meditace jógy zas tak vážně nebereme,

hlavně že své vztahy všechny probereme.

Mám už smysl bytí – bez jógy žít nebudu.

 

Když jsem dospíval, nesmírně mě zaujaly knihy Jaroslava Foglara. Přečetl jsem všechny a ve své skříňce jsem měl vypsané heslo z jedné jeho knihy. Později jsem se dozvěděl, že vlastně všichni tito hoši byli skauti a Foglar vedoucí. Sám jsem sice do skautu nikdy nechodil, ale již v 16 letech mě zaujala jóga a její podobné ideje. Dnes se setkávám se skauty a jogíny, ale překvapeně zjišťuji, že i oni mluví sprostě a popíjejí alkohol stejně jako všichni ostatní. Říkám si, že svět je nějak převrácený nebo já naivní.

 

 

Promarněný čas

 

Bolek Polívka jednou vyprávěl, jak koukal z okna a jeho manželka se ho zeptala, zda kouká z okna nebo tvoří. Přijde mi to jako velmi vtipný a výstižný příklad toho, o čem nyní píši. Jen ten, kdo vnitřně žije, se nikdy nenudí. A je mu jedno, jestli něco zrovna dělá nebo nedělá. Někdo by se nudil, kdyby něco pořád nedělal, za někým nezašel nebo jiné neorganizoval. Všimněte si, že tak vychováváme i děti. Dříve byly s rodiči doma nebo si hrály na dvoře, když nějaký byl, svým rodičům dokonce vykaly a kdyby si dovolily na ně řvát, nebo jim nadávat, tak dostaly nářez. Lidé žili prostě život, jaký byl a neřešili, jestli se jejich děti nenudí. Dnes jim však musíme pořád vymýšlet nějaký program, aby se nenudily, jinak celý den sedí u počítače. Stejně tak jsou děti od malička vedeni k tomu, že musí mít úspěch, že je to v životě nejdůležitější . Ale, co je v životě nejdůležitější ? Být člověkem, být lidský, čestný, pravdivý, upřímný. Když jsem byl na základní škole, měli jsme všichni jakési památníčky, do kterých nám spolužáci, ale i dospělí, něco namalovali, napsali, abychom měli po letech na co vzpomínat. A já stále vzpomínám na to , co mi tam napsala má třídní učitelka Blažena Šafránková. Byl to citát F. M. Dostojevského:

Pomlouvačům a nactiutrhačům se nejlépe pomstíš, budeš-li den ode dne lepším.“

Možná, že jsem ještě tenkrát netušil dosah těchto slov, ale po letech jsem sám poznal, že Dostojevský věděl moc dobře, o čem píše. Snaží-li se člověk žít jinak než ostatní, nevím, jestli to nazvat lépe, ale nehoufovat se, nevysedávat po hospodách, nepopíjet a nežvanit o nesmyslech, prostě zbytečně neutrácet čas, ale věnovat se svému vnitřnímu životu, stává se přímo magnetem pro pomluvy a všelijaké výmysly. Je opravdu zajímavé, co se potom o sobě náhodně dozvídá.

 

Vnitřní putování

 

Jsem-li doma sám, rozhodně se nikdy nenudím, i kdybych se měl jen válet na gauči. A což teprve s milovanou osobou! Pokud to ovšem dokáže vnímat obdobně. Neříkám stejně. To vůbec není nutné. Někdo mi říká, proč nejdu na procházku do přírody, nejedu k moři apod., že je to přece zdravé. To je jistě pravda. Ale já putuji uvnitř a mnohem dál a dokonce do jiných světů. Jak rád bych vás tam chtěl vzít. A jsem tam tak dlouho a často, že mi nevyjde čas na to další. A vůbec mě to nemrzí. Přináším si odtamtud totiž lásku. Lásku ke všem a ke všemu. To neznamená, že bych nechtěl jít rád na procházku, ale nějak je toto putování důležitější. Napíši si radši báseň, nebo Píseň mého srdce. Mé srdce totiž pořád zpívá. Na těch vnitřních cestách je vždy obdarováno inspirací. Jak se to děje? To vám nemohu říci, protože to nevím. Mám pocit, že jsem pořád na cestách. Stačí slůvko, pohled a já putuji a dostávám dary. Víte, jak to probíhá? Beze slov a dokonce neviditelně. Zní to mysticky, ale je to úplně jednoduché. Vůbec nic neslyším, nikdo mi nic nesděluje a přesto sděluje. Nikdy nepřijdu s prázdnou. Zdá se mi, jako bych byl jednou nohou stále mimo tento svět a druhou tady. Necítím se nijak rozpolcen, je to pro mě zcela přirozené. Mnohem více, než dívat se na film, který působí na naše emoce a mysl. Od filmu jste pořád odděleni, i když ho prožíváte. Ale při mém putování zde není rozdíl mezi naším a druhým světem. Však tomu tak ve skutečnosti také není. Není mi proto divné, že mi přicházejí slova, která nejsou moje - já sám jsem jejich prvním posluchačem či čtenářem. To je Píseň mého srdce. Jen mě bolí, když přijdu zpět do našeho světa a jediné, co v něm slyším, je marné tlachání. Nekritizuji je, to je stejně zbytečné, nevědomí nevědí, co mluví, ale přesto jsem udiven jak v Jiříkově vidění.

Dříve jsem jistou dobu vůbec nemluvil, jen hrál. Když to po mě chtěli, odpověděl jsem jen, že to, co řeknu, jedni vědí, tudíž jim to nemusím povídat. A ti druzí si to vysvětlí po svém, takže nemá cenu zbytečně mluvit. Hudba promlouvá k srdci přímo. Musí se však umět správně poslouchat. A je to jedno, o jakou hudbu jde. Hudbu nám dali andělé a při jejím poslechu se našeho srdce dotýkají jejich křídla. Jemně, něžně, citlivě, s láskou...