Úvod Aktuality Novinky Hledání lásky

Hledání lásky

Aktuality

Píseň mého srdce

Matka

Do tajemství lásky jsem vždy chtěl proniknout a již od malička jsem je hledal. Dlouhé noci jsem probděl a čekal na její poznání. Kolik jen knih jsem přečetl, kolik básní prožil a ve všech jsem našel nějaké to zrnko poučení. Moje srdce prahlo po lásce tak moc, že ve svém věku jsem o ní věděl mnohem více než moji vrstevníci, které zajímaly zcela jiné věci. Tušil jsem také, že láska nějak souvisí s ženou, ale sama žena byla pro mě snad ještě větším tajemstvím. Moje matka byla krásná, milá a usměvavá žena, měl jsem ji rád, ale zároveň jako bych se ji styděl svou lásku projevit. Něco mi v tom bránilo. A přitom jsem jí to tak chtěl říci. Až jednou…

To už jsem pracoval a žil v Praze v podnájmu a domů do Pardubic většinou jezdil na víkend. Skoro vždy jsme se s rodiči nějak nepohodli. Tím největším důvodem bylo, že jsem zklamal jejich naděje. Sice jsem vystudoval vysokou školu, ale místo vystudovaného oboru se zabýval hudbou, která mě přece nemohla uživit. Samozřejmě to byla pravda, ale člověk musí dělat to, co mu říká jeho srdce. Přes všechny naše neshody mi maminka vždy v pondělí ráno, když jsem odjížděl, mávala z okna a čekala, že ji také v odpověď zamávám a tím jí dám najevo, že ji mám rád. Já to vždy také udělal, aby byl pokoj. Až jednou…

Zase jsem se otočil, abych zamával – a v tu chvíli se v jednom okamžiku vše minulé propojilo a já celou svou bytostí cítil její lásku, která byla prostě taková, jak ona sama uměla dávat najevo. Tehdy jsem si uvědomil tu čistotu, opravdovost a nekonečnou velikost jejího srdce. Od té doby jsem to věděl, že ji miluji a nestyděl se za to.

Milenka

Již v brzkém mládí za mnou přicházely zářivé pocity, které naplňovaly mé srdce tak bezbřehou láskou, že jsem ji chtěl všem rozdávat a zároveň jsem také toužil něco takového dostávat sám. Ach, kdybych jen věděl, že tato touha mě již neopustí celý život. Netušil jsem, že musím dokázat tyto stavy správně rozlišit, aby mi v mé naivitě neubližovaly. V mém srdci se znova a znova objevovala nekonečně krásná, milující víla, která měla neurčitou podobu, jak postavy, tak tváře, byla to spíše esence lásky ve své vlastní podstatě, jež mne opájela. Nemohlo to končit jinak než tím, že jsem v některé milé ženě z mého okolí, která o mě projevila zájem, tuto nejvyšší lásku viděl. O to více, když se mnou na naši společnou lásku meditovala před oltářem. Potom jsem ovšem o to více nemohl pochopit, jak je možné, že se se mnou rozešla. Navíc jsem se dozvěděl, že se mnou byla jen pro své rozptýlení. Jako by do mě blesk udeřil a srdce mi řezali pilou na kousky, tak jsem trpěl, protože jsem tomu nemohl uvěřit. To mě jen láska školila a zocelovala na mnohem větší výšiny a hlubiny. Ano, znovu a znovu jsem stoupal až do ráje a následně padal snad do samého pekla. Nechtěl jsem přijmout to tvrdé školení, a přesto každé další poznání bylo ještě vyšší a intenzivnější. A já nikdy nepřestal věřit v lásku a v ženu, která byla příčinou jak mé extáze, tak utrpení.

Láska sama

Tehdy jsem poznal lásku zdánlivě na ženě nezávislou, lásku tichou, mlčenlivou, lásku klidnou i extatickou zároveň, vnitřní i vnější lásku ve všem a všech, lásku, z níž jsem napájel všechny své touhy srdce. Přicházela a odcházela, ale jen v některých chvílích. Obvykle při hraní, meditaci nebo milování se ženou. Naplňovala mě slzami štěstí, slovy básní, která ji nemohla vyjádřit a svou neuchopitelností. A já jen věděl, že pořád tady je. Tolik jsem ji chtěl a přece jsem věděl, že ji nesmím chtít. Pochopil jsem, že jsem v ráji, kde lze požívat plodů ze

stromu poznání, ale jen tehdy, je-li mi to dovoleno. Porozuměl jsem, jak těžké bylo pro Evu z tohoto stromu neokusit. A stejně tak jsem pochopil, že toto vše jsou jen symboly v naší mysli, která se má učit ve vlnách moře lásky, které se stále vzdouvá. Nenaučím-li se jít s těmito vlnami, utopím se v tomto oceánu, i kdybych miloval, nevím jak. Surfovat po tomto oceánu vyžaduje neustálou bdělost a odvahu, ale také sílu se nevzdat, věřit si, že to dokážu. A vědět, že jsem na to sám, že mi nikdo nepomůže, ale zároveň že oceán sám je mi pomocí největší. Že tento oceán prochází nejen klidem, ale také mnoha bouřemi, kde právě to srdce je mým majákem. I rozžehl jsem v něm světlo, které nikdy neuhasíná a stále září v časté okolní tmě.

Bohyně

A tehdy ke mně promluvila Bohyně. Její sladký hlas šeptal i zpíval, mlčel i křičel, konejšil mě, i se mnou toužil a hřál mé srdce. Pochopil jsem, že ona je příčinou všeho, co existuje, já jsem tu jen díky ní, že vše se projevuje díky ní. Že z ní vše povstává a do ní se vše navrací. Tehdy jsem ji musel začít opěvovat. Zjistil jsem, že má nespočet podob, podle toho, k jakému účelu slouží. Všechny tyto podoby mají nějaký svůj tajemný smysl, který nechápu, protože to pro mě není důležité, ale který musím přijmout. Vše jsou její součásti propojené v dokonalém celku, jehož jsem součástí i já. Budu-li správnou a dokonalou součástí, budu zažívat sám tuto dokonalost. Zjistil jsem, že tato Bohyně žije ve mně a naslouchám-li, tak mohu slyšet její neslyšitelná slova. Musím však přestat být já, stát se jí a pak budu její slova vnímat. Od té doby nic nechci, jen poslouchám lásku ve mně. Nechávám se jí vést a neodporují jí. Stále však nejsem její dokonalý služebník. Mé srdce se občas vzbouří a něco chce. Brzy však dostane za vyučenou a trpí. Jsem-li však tichý a trpělivý, usednu či ulehnu večer nebo se vzbudím ráno, ale vlastně kdykoli, tu přichází ta nepopsatelná slast blaženosti a štěstí, kterou se pokouším zachytit do slov. Ruka píše to, co netuším a já pak sám s překvapením čtu. To už je však pouze jakýsi výsledek. To, co se děje v mém nitru, to nevýslovné štěstí, se nedá zachytit. Často jen tak setrvávám v tomto stavu a slzy mi tečou po tvářích. Tolik bych se chtěl rozdělit o to, co je nás všech, a se všemi plout po vlnách toho nekonečného oceánu lásky.