Když růže odejde a zanikne-li sad, písni slavíka v ní nelze už naslouchat.
Milenka hudba je, zamilovaný tón -
milenka žije dál, i když tón má svůj skon.
Jestliže láska se otevře do všech stran,
pak je jak boží pták, svobodná, bez zábran.
Jak já mám pochopit svou cestu, kudy kam,
když světlo přítele, ubohý, postrádám?
Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.

(Džaláleddín Balchí Rúmí, Masnaví, Píseň o flétně - část)

Jsou chvíle, kdy se naše srdce vznese do nebeských sfér a jindy zase do bláta hoře padá. Kdo by nechtěl setrvat v těch výšinách? Musí to však být milost, aby ta chvíle přišla. Potom se na ni většinou upneme, protože ta extáze je mžikem světla, který pomíjí, prchavým okamžikem štěstí naší duše, která je vytržena ze svého věčného sídla a umístěna do tohoto bolavého těla a slzavého údolí. Tato chtění, ta nesprávná touha, která vlastně žije v minulosti, nás zbaví možnosti znovunabýt ztraceného a věčného pramene lásky. Přesto někudy tudy musí cesta vést. Však se o ni každý z nás pokouší. Životodárná voda lásky někdy zaplaví naše srdce a vyschne jak pramen v poušti. Ta poušť jsme však my sami! Neuvědomujíce si všechny okamžiky svého života míjíme se s věčným pramenem. Sledujeme snad jako ostříž každé setkání, každou situaci, každé hnutí naší mysli, abychom věděli, jaký mají pro nás význam, jestli nás k něčemu vyzývají, co máme učinit nebo nám sdělují, že máme spočinout a zastavit se právě teď? Právě teď nastala meditace, právě teď je slavnost lásky a hlubokého míru, který k nám mlčí v očích druhého, v ševelení listí stromů, v zurčení říčky, v jediném tónu písně, jež náhodou zazněla, či ve vůni právě dnešního oběda. Nebuďme omezení, nic, ale naprosto nic nevylučujme z denních situací a vězme, že On k nám stále mluví ve všem. Přesto míjíme znovu a znovu svou možná jedinou, celoživotní příležitost, svou lásku, živou vodu, která omyje naše tvrdé, bolavé a nechápající srdce.

Nářek našeho srdce je znamením hoře, srdce,
ten nářek ze srdce nese se po prostoře, srdce.
Každá vlna krve, již srdce vyrazí, ó srdce,
to není srdce, to je hluboké moře, ó srdce.

(Džaláleddín Balchí Rúmí, Čtyřverší)

Probouzejte se každý den s touhou, že nezklamete sami sebe. Milujte se více a čekejte-nečekejte na ten okamžik oslovení jen pro vás. Nepropásněte ho potom a následujte ho, ať je jakkoli šílený nebo nepravděpodobný. Zklamete se, zjistíte, že jste se mýlili, že jste se domnívali a následovali spíše rozum nebo své rozjitřené city. Odložte tedy rozum a city a hledejte lásku. Vaše srdce po ní stále volá...